kousky života

31.12.2012 Životopis

Ing. Karel PACNER
Narozen 29. března 1936 v Janovicích nad Úhlavou. Po absolvování Vysoké školy ekonomické nastoupil roku 1959 v redakci Mladé fronty – MF Dnes, kde strávil celý život. Věnoval se popularizaci vědy, zvláště pak kosmonautiky, od začátku roku 1990 rovněž nejnovějším dějinám a později historii špionáže, od té doby občas píše i politické komentáře. Na jaře 2001 odešel do důchodu.
Člen Klubu autorů literatury faktu (KALF) a Obce spisovatelů.
Obdržel ceny za popularizaci Akademie věd ČR a Rady vlády pro vědecký a technologický rozvoj ČR.
Od roku 1981 bydlí v Praze 13-Stodůlkách, dříve v rodinném domku, nyní v činžáku

14.10.2012 MAMINKA VYPRAVUJE

Bedřiška Pacnerová, rozená Čeřovská 2. 9. 1912 v Janovicích nad Úhlavou, zemřela 30. 12. 2005 v Praze

V letech 1999 a 2000 jsem maminku několikrát zpovídal na magnetofon. Jednou jí kladla otázky i neteř Lenka, možná také neteř Radka. Některé věci se opakují, jak už to u takových vzpomínek bývá.

07.01.2007 „Bačkůrkové večírky“ skončily

V polovině osmdesátých let začal pořádat sochař Vladimír Preclík ve svém obrovském ateliéru v Bráníku večírky spojené s přednáškami. Zpravidla jednou za měsíc v pátek. Zval tam své známé – výtvarníky, spisovatele, muzikanty, vědce. Bratr, který se s ním kamarádil, tam přivedl taky mne. Každý přinášel nějaké občerstvení, které se rozmístilo po ateliéru volně k dispozici. Když se těch třicet čtyřicet lidí sešlo, měl předem domluvený člověk přednášku. Jiří Grygar mluvil o vesmíru, Zdeněk Horský o astrologii, já o mimozemských civilizacích. Určitě byly i další, ale nepamatuji se.

01.01.2007 Novinářské peripetie

Do Mladé fronty jsem nastoupil 1. července 1959. Toužil jsem po tom dělat v kulturním oddělení, ale tam nebylo místo. Volno bylo jedině v oddělení propagandy, kde jsem dostal za úkol vést nedělní stránku vědy a techniky. Musel jsem začít psát o něčem, o čem jsem neměl ani ponětí. Utěšoval jsem se tím, že na podzim jdu na vojnu a po návratu se uvidí. Začátečnický plat jsem měl 1 200 Kč, asi po dvou měsících mně ho zvýšili na 1 320 Kč.
S kamarádem Zdeňkem Pavelkou jsme po velkém pátrání našli podnájem ve Strašnicích u vdovy paní Tipmanové. Snídat jsem chodil na mléčného baru na Václavském náměstí, obědy byly v závodní jídelně, k večeři jsem si něco kupoval anebo chodil do automatu Koruna, případně s kamarády do hospody.

24.12.2006 Z rozkazu šéfredaktora – celoživotní poslání

Tenhle příběh jsem vždycky vykládal při besedách na všech školách. Vyprávěl jsem o tom, že z rozkazu šéfredaktora jsem se dostal k oboru, který mne vůbec nezajímal, ale který se nakonec stal mým koníčkem a celoživotním posláním. Poučení pro mládež: I rozkaz, který se vám zpočátku nezamlouvá, vám nakonec může změnit životní dráhu a udělá vás šťastným.

02.12.2006 Vzpomínky na rodné Janovice

Narodil jsem se ve středu 29. března 1936, bratr Mirek v roce 1938 a sestra Eva až roku 1942. Žili jsme v Janovicích nad Úhlavou na okrese Klatovy, obce, v níž bydlelo okolo tisíce obyvatel. Janovice leží v údolí na soutoku Úhlavy a Jelenky, pod kopcem s hradem Klenová, 10 kilometrů západně od Klatov. Za protektorátu dva kilometry na západ už začínalo Německo, přesněji sudetské území, které zabral Hitler.
Náš dům stál na hlavní ulici městečka – Harantova číslo 51. Když jsme vyšli z domu, napravo jsme viděli náměstí.

25.02.2006 Já a můj počítač

1. Vzpomínáte si na své první setkání s počítačem? Co to bylo za stroj, k čemu jste ho používal a jaký ve vás zanechal dojem?

Na tohle setkání si vzpomínám dobře, aspoň zčásti dobře. Někdy v létě 1990 jsem začal toužit po počítači. U nás byly drahé a někdo mi poradil, abych vyrazil do Západního Berlína. Jel se mnou manžel mé kolegyně, který pracoval jako počítačový technik na ministerstvu zahraničí. Před tím jiný kolega zavolal jednoho známého, který tam působil na ambasádě, aby nás orientoval. Navštívili jsme několik obchodů, ale nic jsme nekoupili. Počítače byly přece jenom drahé a navíc by byly potíže s českou diakritikou. Nakonec jsem si pořídil první počítač z nějaké výstavy na Pankráci – na typ si nejsem schopen vzpomenout.
Používal jsem ho tak jako dodnes, tedy jako lepší psací stroj.

07.03.2005 Ameriko, díky!

Viděl jsem spoustu válečných filmů. Několikrát i Nejdelší den, který líčil invazi Spojenců 6. června 1944 do Normandie a utrpení statisíců vojáků. Proto jsem bral zastávku mého zájezdu Čedoku ve středu 29. června 2005 na místě, kde se Američané a kousek dál i Britové a Kanaďané vylodili, normálně.
Jenže najednou mne ten pohled na invazní pláž Omaha zasáhl. Na vlastní oči jsem viděl stěny vysoké možná dvacet třicet metrů, na které museli američtí vojáci vztyčovat žebříky a házet kotvy lan, aby vylezli nahoru, přičemž je shora Němci sestřelovali. Cítil jsem se hrozně nesvůj, když jsem chodil po chodníčcích, vedle kterých stály malé zakrslé keře jako symboly mrtvých těl vojáků, mezi tím hluboké jámy po dopadech dělostřeleckých granátů a leteckých bomb, také několik trosek německých bunkrů. Vybavoval jsem si scény z onoho filmu…

07.01.2001 Tábor zapadajícího slunce

Na ten skautský tábor pod velhartickým hradem nikdy nezapomenu – i když od té doby uplynulo víc než půl století. Věděli jsme, že je to náš poslední tábor. Četli jsme v novinách zprávy o prvních procesech se skautskými činovníky, z různých zmínek jsme vytušili, že Junáka komunisté rozpustili – ale žádný oficiální papír naši vedoucí nedostali. A tak jsme to v létě 1950 – v době, kdy severokorejská komunistická armáda zaútočila na bezbranný jih - zkusili. Tábor u Velhartic jsme symbolicky nazvali Tábor zapadajícího slunce.

24.05.1991 Tak nám vrátili krám

Konečně přišel ten den, ve který jsme vůbec nevěřili. Jednota Sušice nám měla předat zpátky náš rodný domek.
Když se na podzim 1990 začaly objevovat zvěsti, že se mají bývalým majitelům vracet nemovitosti, které jim komunisté neprávem zabavili, řekla matka: „Napiš Jednotě Sušice, že chceme zpátky náš krám!“
Náš krám, to byl přízemní domek se dvěma pokoji, kuchyní, kanceláří a obchodem, potom jednopatrové zděné skladiště, velká stodola sloužící jako prostorný sklad, pod níž byl sklep, koncem války rozšířený na betonový kryt, malé přízemní skladiště na železářské zboží, napůl dřevěné skladiště, které v poslední době našeho bydlení sloužilo jako garáž pro otcovu tatřičku sedmapadesátku koupenou z druhé ruky, dva chlívce, dvůr se starou jabloní a studnou s křišťálově dobrou vodou. Ovšem jinak typicky venkovský komfort té doby – záchody na dvoře, koupání jednou týdně v dřevěných neckách v kuchyni, teplá voda z hrnce na kamnech!