Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH - úryvky

Původně to byly podklady pro televizní seriál. Pustil jsem se do určitého období historie čs. výzvědných služeb, prostudoval archivy, mluvil s pamětníky (pokud byli k dispozici) - a napsal a odevzdal Karlu Hynie do televize. Tam nad tím koumali dramaturgové a režiséři. Když bylo takových částí víc, uvažovali jsme, co by se dalo převést na obrazovku. A já pokračoval v kutání. Pro mne to současně byly jednotlivé kapitoly knihy. Samozřejmě před odevzdáním do nakladatelství jsem poslední verze často ještě doplňoval informacemi, které jsem získal na poslední chvíli.

Z kapitoly 1. – 1914-18: AMATÉŘI V ILEGALISTICE



Uprostřed března 1917 smetla revoluce carský rod Romanovců z trůnu. Novou vládu sestavil kníže Georgij Lvov, ministrem zahraničí se stal historik profesor Pavel Miljukov, ministrem spravedlnosti Alexandr Kerenskij. Rusko zůstalo i nadále ve válce, Němci museli dokonce přesunout šest divizí ze západu na východní frontu.
Avšak revoluční myšlenky násobené pacifismem a požadavky na uzavření separátního míru se mezi prostými ruskými vojáky prudce šířily. Vznikaly sověty jako výbory vojáků, dělníků a rolníků, které si osobovaly právo rozhodovat místo svých nadřízených. A tohle dvojvládí přinášelo chaos.
Západní spojenci, kteří dostávali zprávy od svých dobře zabydlených diplomatů, přestávali Rusku rozumět. Potřebovali, aby nějaký nezávislý pozorovatel zjistil, co se v téhle podivné veleříši vlastně děje a kam půjde dál. Pro takovou sondáž měl jedinečné předpoklady Masaryk – zemi dobře znal z minulosti a jeho přítel Miljukov seděl ve vládě. Pomocí těchto styků měl přispět k tomu, aby Rusko zůstalo i nadále ve válce. Ostatně i on sám měl chuť se tam podívat, protože chtěl napomoci rozšíření československého zahraničního vojska.
Tajná služba vystavila Masarykovi 3. května 1917 britský pas na jméno Thomas George Marsden – shodné s jeho skutečnými iniciálami. Potom čekal profesor na loď. Měl štěstí, že první parník zmeškal – ten se totiž potopil. Avšak do Petrohradu připlul dva dny po tom, co Miljukov rezignoval – 16. května.
Od první chvíle byl Masaryk v kontaktu s britskými agenty. Jejich prostřednictvím posílal do Londýna „politické informace“. Jakmile se porozhlédl, nadiktoval zpravodaji Timesů úvahu nad situací v Rusku. Nejvlivnější britský deník ji otiskl 5. června. Únorová revoluce autora rozčarovala, protože v Prozatímní vládě nenašel silné osobnosti a ministrům chyběl jednotný program.
Když přijel Masaryk do Ruska, měla československá brigáda devět tisíc mužů a počítalo se se získáním dalších 25 tisíc. Přesto se mnoho českých a slovenských zajatců odmítalo hlásit – spokojeně žili a pracovali v zázemí, o návrat na frontu nestáli. A další se o vzniku legií ani nedozvěděli.
Mezitím tajné britské akce proti přesunu vůdce bolševiků Vladimíra Lenina ze švýcarského exilu do Ruska selhaly. Leninově skupině umožnil Berlín průjezd Německem. Byl to chytrý tah. Vždyť bolševici chtějí uzavřít separátní mír!



Z kapitoly 5. – 1933-1939: KRUHOVÁ OBRANA



Jak úspěšná byla československá zpravodajská služba ve třicátých letech? Na tuto otázku nenajdeme spolehlivou a objektivní odpověď ani v memoárech jejích důstojníků, ani v dnešních analýzách vojenských historiků. Nicméně určitý obrázek nám může dát rozbor Archivně studijního ústavu komunistického Ministerstva vnitra, který si vyžádal Rudolf Barák.
„Celková činnost československé zpravodajské služby se nám jeví jako dobrá,“ uvádí se ve zprávě z 22. prosince 1957. „O kvalitě její práce nejlépe svědčí skutečnost, že v letech 1938-39, v době zvýšeného zpravodajského náporu proti Československu, vykázala skupina necelých sto zpravodajských důstojníků, výzvědně pracujících proti nepřátelským rozvědkám, tak dobré výsledky. Jejich příčiny je třeba hledat v tom, že tito důstojníci byli opravdovými mistry svého oboru, že druhé oddělení Hlavního štábu provádělo dokonale rozbory činnosti a kladlo velký důraz na vysokou kvalifikaci všech zpravodajských důstojníků, a to nejen v ústředí, nýbrž i na jednotlivých předsunutých agenturních ústřednách. Získané poznatky rovněž nasvědčují tomu, že vedení zpravodajské služby kladlo velký důraz na studijní práci, čemuž nasvědčuje i značný počet zpravodajských důstojníků zařazených v této skupině...“
Po dvou desetiletích vyzvedli pracovníci studijního ústavu činnost tří agentů, kteří pracovali proti Německu: Paula Thümmela, Franze Dobianera a Hugo Zappeho. Všichni za svou aktivitu zaplatili životem. Ostatně Němci popravili několik desítek československých vyzvědačů jak v době existence ČSR, tak během své vlády v protektorátu, kdy zpětně mnohé případy vyšetřovali.
Naproti tomu plukovník František Hájek, jehož vztahy s Moravcem přerostly v nepřátelství, byl mnohem kritičtější. „Za Moravcovy éry všichni důležitější agenti z původní Soukupovy vnější sítě zmizeli v propadlišti a nahradit je novými už se nepodařilo,“ napsal v roce 1969. „Těm, které zdědil po Soukupovi, nedopřál čas, aby v Německu zapustili své kořeny a byli připraveni k použití na počátku války, poněvadž je obětoval za momentální úspěchy v mírovém období.“
Ovšem takto obecně nelze Moravcovu činnost hodnotit. I pod jeho vedením se podařilo získat řadu nových agentů včetně několika špičkových. Sám Moravec ve svých memoárech si nízkou efektivnost zpravodajské činnosti dobře uvědomoval: „V naší operační praxi jsme dospěli k názoru – a tento závěr se opírá o statistické údaje -, že deset procent úspěšných operací je maximum, ve které lze doufat. To znamená, že když organizace potřebuje deset organizovaných pramenů, musí udělat sto pokusů, než se jí tento pramen podaří získat. Nechci tvrdit, že toto procento je neměnné, ale bojím se, že v praxi bude spíše nižší než vyšší. Z hlediska finanční politiky to tedy znamená, že velitelství musí neustále investovat peníze do nezajištěných a pochybných operací v důvěře a u vědomí, že pokusy, které se vyvinou v úspěšné, budou sice v menšině, ale jejich výsledky zaplatí za ty neúspěšné, které budou vždycky v menšině.“
V polovině padesátých let zjistili pracovníci Ministerstva vnitra údaje o 828 lidech, kteří mezi válkami zpravodajsky pracovali, z nich ještě 512 žilo na československém území. Bohužel šestnáct bylo stále ještě ve vězení, nejspíš za vykonstruovanou protistátní činnost. Celkem se u zpravodajských služeb první republiky vystřídalo několik tisíc spolupracovníků.
Barák nechal tento rozbor udělat proto, aby se na předválečné činnosti mohli poučit důstojníci rozvědky Ministerstva vnitra. Nejvíc mohli získat na rozboru chyb a nedostatků. Rovněž potřebovali zjistit, jestli by nemohli některé agenty opět zapojit do činnosti. Navíc Moskva pořád chtěla vědět, jestli druhé oddělení Hlavního štábu nepracovalo aktivně proti Sovětskému svazu.
Zpráva Archivně studijního ústavu MV soustředila chyby předválečných zpravodajců do osmi bodů:
1. Důstojníci se snažili zaverbovat co možná nejvíc agentů a ti zase získávali další spolupracovníky. „Tím narůstal řetěz, který byl po odhalení celý likvidován.“
2. Spolupracovníky se stávali rovněž lidé ne zcela spolehliví a často dobrodruzi.
3. Na kvalitní agenty bylo mnohokrát napojeno velké množství dalších spolupracovníků, což zvyšovalo riziko jejich prozrazení, než v případě jejich přímého spojení s centrálou.
4. Kurýři vysílaní do zahraničí museli navštěvovat více agentů, takže když kontrašpionáž zachytila jejich pohyb anebo je zatkla, mohla rozkrýt celou síť, kterou obsluhovali.
5. Jednotliví agenti neměli stabilní spojky, nýbrž za nimi přicházeli různí lidé, a to zase zvyšovalo riziko prozrazení jak kurýrů, tak agentů.
6. Zpravodajci nekontrolovali splněné úkoly svých agentů takovým způsobem, aby prověřovali jejich spolehlivost.
7. Řídící důstojníci se často setkávali se svými agenty na veřejných místech, takže je cizí zpravodajské služby poměrně snadno odhalovaly.
8. Zpravodajci neměli mezi sebou tajemství, znali navzájem své agenty, takže někteří z nich za německé okupace tyto lidi před nacistickými soudy usvědčovali.
A k tomu musíme přidat další dva body. Druhému oddělení HŠ nepodařilo dodat nejdůležitějším agentům v Německu vysílačky, které by použili v okamžiku poplachu. A v zahraničí vytvořilo pouze dvě rezidentury – švýcarskou a holandskou.
Československá výzvědná služba se potýkala ve třicátých letech s mnoha obtížemi. Poměrně pozdě překonala nedůvěru nejvyššího velení k tomuto druhu činnosti – mnozí štábní důstojníci totiž považovali špionáž za cosi nečestného a nerytířského. Není proto divu, že českoslovenští zpravodajci nemohli dohnat náskok německých a zčásti i maďarských špionážních a kontrašpionážních organizací, s nimiž zápasili.


Z kapitoly 8: KAPITÁNI ZBROJNÍHO PRŮMYSLU



PŘÍBĚH VILÉMA HROMÁDKA



Pod ochranou Alberta Göringa



Nad škodovkou, do níž byla nasazena německá vojenská správa, se stahovala mračna. Skupina porýnských průmyslníků se chtěla zbrojovky zmocnit, odvézt stroje a tím konkurenční podnik navěky zlikvidovat.
V květnu 1939 přijel do Prahy dlouholetý zástupce škodovky v Rumunsku Rakušan Bruno Seletzky. Mám východisko – navrhl Hromádkovi a Vamberskému. – Jmenujte obchodním ředitelem pro Balkán Alberta Göringa, bratra říšského ministra letectví, který nyní vede německou filmovou společnost Tobis-Klangfilm v Římě. Albert je Rakušan a antinacista, pomůže vám.
Tento muž, o němž nikdo nic nevěděl a nyní se měl stát jejich spasitelem, se narodil v květnu 1895 v rodině guvernéra Německé jihozápadní Afriky (dnes Namíbie). Na vysoké škole vystudoval termodynamiku. V roce 1930 se kvůli politickým názorům rozešel se svým bratrem Hermannem a odstěhoval se do Rakouska. Tam si našel místo u společnosti Tobis-Sascha, která se zabývala produkcí a distribucí filmů, a velmi rychle se vypracoval na jejího ředitele.
Albert Göring nabízenou funkci přijal, navíc začal zastupovat i Zbrojovku Brno, s níž byla škodovka ve Zbrojní unii, a rovněž Anglobanku. Kromě toho oznámil řediteli Vamberskému: Ještě budu pracovat pro berlínskou firmu Tobis-Tonbild Syndikat AG a pro vídeňskou továrnu Bickford AG. Majitelem tohoto podniku byl britský major Frank Short, který ho včas předal do správy Albertu Göringovi, aby o něj v nadcházejících špatných dobách pečoval – tím předešel jeho vyvlastnění po zahájení války.
V srpnu 1939 se Škodovy závody i Zbrojovka opravdu staly součástí gigantického koncernu Reichswerke Hermann Göring A. G.. Druhý muž říše měl zájem na tom, aby firma dál fungovala a přinášela zisk. Proto poslal do její správní rady generálního ředitele Říšských závodů Hermanna Göringa dr. Wilhelma Vosse a generála luftwaffe Wolfganga Weiganda. Kromě toho jmenoval osobním zmocněncem pro škodovku vedoucího své kanceláře generála Karla von Bodenschatze, spolubojovníka z první světové války.
Albert Göring byl vysoký štíhlý elegán s černými vlasy a knírkem, který působil zvláště na ženy. Všude ho rádi přijímali jako veselého a vtipného společníka. Také rád vařil různé speciality. A v zimě s chutí lyžoval. Miloval dobré jídlo, pití, ženy a noční podniky, bydlel vždy v přepychových hotelích. A k tomu potřeboval spoustu peněz, které mu mohlo zajistit jenom zaměstnání u velké a bohaté firmy. Přezdívali mu Vídeňský fiakrista.
Jako vrchní obchodní ředitel a zmocněnec pro export do jihovýchodní Evropy škodovky a Zbrojovky měl bratr říšského maršála základní roční plat 600 tisíc korun, k tomu tantiémy a provize za obchody – dvě promile ze zboží mírového charakteru a jedno promile z válečného materiálu. Dohromady několik milionů korun ročně.
Čechy nikdy nezdravil nacistickým „Heil Hitler!“, nýbrž tradičním „Grüss Gott“. Často na veřejnosti kritizoval nejen nacisty, ale i samotného Hitlera. K českým zaměstnancům se choval velmi přátelsky, dokonce je varoval před fanatickými nacisty anebo o některých hovořil jako o zločincích.
Tyhle protinacistické projevy vyvolávaly na pražském ředitelství Škodových závodů, kde měl Albert Göring kancelář, studené až nepřátelské vztahy k ostatním německým pracovníkům. Brzy se také vyhrotil jeho spor s ředitelem Vossem, předsedou správní rady, který mu nechtěl vyplatit dvacet milionů provize. Ale vždyť to je méně, než dostával Seletzky, který měl zastoupení pouze pro Rumunsko! – argumentoval Albert Göring a požádal o pomoc bratra. Říšský maršál Vossovi jednoduše nařídil, aby provizi vyplatil v plné výši.
To všechno nepochybně přispělo k tomu, že obchodní ředitel pro jihovýchodní Evropu se začátkem května 1940 přestěhoval do Bukurešti.
„Göring se stal jedním z vlivných mužů, kteří vládli hospodářství některých balkánských zemí,“ napsal historik Vladislav Krátký, vedoucí Škoda muzeum v Plzni. „Všude mu vycházeli vstříc, šlo přece o bratra říšského maršála. Také se podle toho choval a vytvářel si okruh důvěrných přátel. V roce 1941 zvýšil export zbraní i různých nevojenských výrobků do Maďarska, Itálie, Chorvatska a samozřejmě i do Rumunska a Sovětského svazu, tehdy ještě spřáteleného s Německem, což bránilo zvyšování dodávek pro německou brannou moc.“
Albert Göring byl rovněž zdrojem mnoha nejtajnějších informací o stavu třetí říše – o různých názorech nejvyššího nacistického vedení, o vojenských plánech, o zbrojní výrobě, o všem možném. Tyhle zprávy si nenechával pro sebe, ale hovořil o nich před svými nejbližšími českými spolupracovníky – před Hromádkou, Vamberským, Škvorem a Stallerem.
Hromádko později tvrdil členům své rodiny, že to dělal záměrně, protože předpokládal, že všichni mají spojení s odbojem, takže mohou informace předávat dál. Zato Škvor měl dojem, že se jenom chlubí svými znalostmi. Vzhledem k jeho veřejně prokazovanému odporu vůči nacismu se spíše zdá, že chtěl, aby tyhle informace pronikly za hranice.
V roce 1940 zachránil před zatčením ředitele exportu brněnské Zbrojovky Jana Morávka. Seznámil se s ním už před válkou během jedné obchodní cesty do argentinského Buenos Aires a brzy se s ním spřátelil. Teď čelil Morávek podezření gestapa, že před německými úřady utajil větší množství deviz. Albert Göring svého přítele zachránil tím, že ho odsunul z bezprostředního dosahu gestapáků – vytáhl ho do bukurešťského zastoupení škodovky.
Třebaže si zvolil za svůj hlavní stan Rumunsko, často jezdil do Prahy a do Berlína. A když bylo zapotřebí, aby někomu v protektorátu pomohl, přijel okamžitě.

Důvody k zatčení vymyšlené



V říjnu 1941 zatklo gestapo pět vedoucích pracovníků exportní firmy Omnipol, který byla součástí koncernu Škoda. Nacistický ředitel dr. Hans Febrans, příslušník špionážní služby SD, který tam přišel v prosinci 1940, se potřeboval zbavit českého ředitele Františka Zrna a čtyř jeho nejbližších spolupracovníků. Chtěl mít volné ruce k pochybným finančním transakcím. Tahle pětice si totiž na něho stěžovala u Alberta Göringa.
Febrans si našel k jejich obvinění záminku: Zrna a jeho lidé spolupracují s nepřátelskou cizinou! A dokazoval to fotografií z pražského veletrhu v roce 1938, která zachycovala rovněž dva členy vedení britské filiálky této společnosti – generála Spearse a podnikatele Calmona, který kvůli svému židovskému původu uprchl z Německa. Z obdobných důvodů se dostali do vězení rovněž tři pracovníci mladoboleslavské automobilky, patřící pod Škodovy závody.
Albert Göring přijel do Prahy, obhlédl situaci a napsal dopis státnímu ministru K. H. Frankovi: Důvody k zatčení jsou vymyšlené! Vždyť třeba zmíněný snímek pochází z doby před vznikem protektorátu! Současně na tuto aféru upozornil generála Bodenschatze. Když v prosinci zjistil, že se nic nestalo, vrátil se do Prahy a spolu s Bodenschatzem se vypravil za obávaným Reinhardem Heydrichem, zastupujícím říšským protektorem: Pane generále, můj bratr říšský maršál nařídil, aby byly všechny spisy podezřelých poslány k projednání do Berlína anebo abyste ty lidé propustili!
V lednu 1942 se pět pracovníků Omnipolu vrátilo domů. Museli se pravidelně hlásit na gestapu, ale věznění anebo oprátce unikli. Všichni dostali místa na pražském ředitelství Škodových závodů.
Mezitím se ocitli v nebezpečí generální ředitel škodovky Adolf Vamberský, ředitelé Josef Modrý a Václav Beneš. Zplnomocněnec abwehru na pražském ředitelství Erwin Weber chtěl odstranit české vedení. Udal je proto, že skrývají zbraně. Ve skutečnosti ležely jejich osobní pistole v bedně, kam ukládali své zbraně vrátní, hlídači a poslové doprovázející peněžní zásilky – a to on dobře věděl.
Gestapáci u nich udělali domovní prohlídky. Přitom u Vamberského věnovali největší péči prolistování všech knih v knihovně. Bylo tedy jasné, že hledají něco jiného.
Vamberský požádal o pomoc Alberta Göringa. Ten okamžitě odjel do Berlína a vymohl na bratrovi dopis adresovaný Heydrichovi, v němž zdůraznil Vamberského zásluhy na vedení podniku a zvláště pak zbrojní výroby. Nebezpečí bylo zažehnáno.
Během svých návštěv Prahy se balkánský zplnomocněnec často stýkal se švýcarským konzulem Greubem. Dokonce se proslýchalo, že pomocí tohoto diplomata převádí své peníze do Švýcarska Hermann Göring. „Ve skutečnosti šlo o židovské peníze, které putovaly do švýcarských bank,“ uvádí škodovácký historik Krátký, „anebo o Albertovu finanční pomoc židovským uprchlíkům.“

Maršál intervenoval na gestapu



Když se Albert Göring rozvedl, seznámil se na večírku na švýcarském konzulátu s půvabnou Češkou Miladou Klazarovou, prodavačkou z obchodního domu JEPA. V roce 1942 se rozhodl, že si ji vezme za manželku. Heydrich nesouhlasil, dokonce poslal do bytu Klazarové, která bydlela se svou matkou v Dejvicích, gestapo, aby vykonalo domovní prohlídku.
Albert opět odjel do Berlína za bratrem. Maršál mu vytýkal: Pořád mně děláš potíže! Ale zamilovaný muž odpověděl stejně rozhořčeně: Nejsem členem nacistické strany a mohu si dělat, co chci, zvláště když se jedná o ty nejsoukromější záležitosti!
Hermann Göring to uznal a poslal generála Bodenschatze za Heydrichem s přáním, aby se do svatby nemíchal.
Přesto gestapáci v útocích na bratra říšského maršála neustávali. V roce 1943 mu chtěli odebrat pas, ale neuspěli – z nejvyšších míst dostali zákaz.
V srpnu 1944 si stěžoval K. H. Frank šéfovi říšské bezpečnosti Heinrichu Himmlerovi: „Albert Göring je defétista nejhoršího druhu, z Rumunska se vrátil s hrůzostrašnými zprávami...“ Měli bychom ho zatknout a dopravit k výslechům do Berlína. Avšak ani obávaný Himmler si na něj nedovolil stáhnout ruku.
V říjnu udala svého šéfa gestapákům jeho pražská sekretářka Auer von Randensteinová. Pan Albert Göring se chystá uprchnout do Švýcarska, a proto si vyzvedl 774 tisíc marek. Pronesl mnoho protistátních výroků. Asi chystá atentát na svého bratra.
Pražské gestapo však nechtělo v tak delikátní záležitosti samo rozhodovat. Proto poslalo toto udání K. H. Frankovi s průvodním dopisem: Slečna von Randensteinová není naší důvěrnicí. Alberta Göringa budeme sledovat a v případě potřeby zakročíme. Naši vídeňští kolegové sledují jeho přítele Seletzkého, kterého podezírají, že přes Škodovy závody předává důležité zprávy nepřátelským agentům. Zatím však nic nedělají, protože „proti němu a nepřátelským agentům byla zahájena hra, která přinese další materiál“.
Dopis s udáním samozřejmě putoval do centrály říšské bezpečnosti RSHA. Odtud tyto spisy dostal generál Bodenschatz. A potom rada válečného soudu v Berlíně Erhardt požádal německého personálního šéfa škodovky, aby von Randensteinovou propustili jako lhářku.
Třebaže na sklonku války ztrácel Hermann Göring své výsadní postavení u Hitlera, svého bratra ještě dvakrát zachránil.
Nejdřív v roce 1944, kdy se Albert dověděl od Vossova sekretáře Maxe Winklera o vyhlazování Židů v Polsku. Napsal bratrovi dopis, v němž proti těmto zvěrstvům protestoval. Nicméně tento list záhadným způsobem doputoval k Himmlerovi, který nechal maršálova bratra zatknout. Hermannu Göringovi trvalo několik dnů, než gestapo Alberta propustilo.
Naposled mu vypomohl z bryndy v roce 1945. Tehdy přišel Albert Göring v Bukurešti na večeři, kde už byl i německý vyslanec Manfred Killinger. Jakmile to zjistil, celé společnosti oznámil: S vrahem si k jednomu stolu nesednu! Killinger jako člen tajné militaristické skupiny Consul totiž organizoval v červnu 1922 zavraždění německého ministra zahraničí Walthera Rathenaua, zastánce Versailleské mírové dohody.
Za takový skandál se nad obchodním zástupcem opět stahovala mračna. Maršál intervenoval na gestapu. Svému bratrovi sdělil: To bylo naposled, co jsem pro tebe mohl něco udělat.


Z kapitoly 16. KATEK A TAUB – SPOLEČNÉ DESETILETĺ



Zpravodajská hra Kurta Tauba?



O Kurta Tauba se začala zajímat sovětská výzvědná služba před válkou ve Stockholmu. Vyplývá to z útržkovité zprávy, kterou předala 30. října 1961 pražské první správě centrála KGB. Není divu, protože jeho bratra Valtra Tauba tam zverbovala.
Do svých služeb Sověti údajně získali Kurta Tauba v listopadu 1941, tedy po příjezdu do USA. Dali mu krycí jméno Dabl. To bylo velmi přiléhavé, protože až po mnoha letech Rusové zjistili, že mladý muž okamžitě ohlásil tuto svoji činnost americkým úřadům ve Washingtonu. Pro sovětskou rozvědku tedy pracoval od začátku pod americkou kontrolou. Kontakty s Rusy udržoval nepřetržitě až do roku 1944. Potom sloužil v Katekově štábu a nakonec odletěl do Itálie. Zřejmě se už nemohl setkávat se svým sovětským řídícím důstojníkem, proto od něho dostal hesla k opětovnému navázání styků později.
Po návratu do Prahy v roce 1945 se Kurt Taub setkal s jedním nejmenovaným sovětským zpravodajcem. Domluvili se na úkolech a způsobech spojení.
Také šéf československé výzvědné služby Zdeněk Toman měl o něj zájem. Údajně ho získal prostřednictvím jeho bratra komunisty Valtra Tauba. Avšak asi po roce s ním přerušil Kurt Taub styky – prý kvůli jeho neobratnosti, kterou ho mohl prozradit.
Koncem roku 1946 se pokusil obnovit kontakt náčelník jednoho oddělení StB Alois Sušanka, agent sovětské kontrarozvědky Směrš, kterého tam vedli pod krycím jménem Twist. Kurt Taub souhlasil. Zprávy, které mu podával, dostávali okamžitě rovněž Sověti.
Následující rok se s ním setkal sovětský zpravodajec Ivan Čičajev, který vystupoval pod jménem Vladimír Tichonov. Kurt Taub prý odmítl podávat informace, které by mohly poškodit Spojené státy, zato vyzrazování zpráv o třetích zemích se mu nepříčilo. Vymínil si, že jeho spojkou zůstane Sušanka.
Naposled se Sušanka-Twist setkal s Kurtem Taubem ve svém bytě 5. března 1948. Přišel tam i sovětský zpravodajec známý jako Dimitrij Chazjanov. Členové americké mise byli vypovězeni z Československa. To prý Dabl hodnotil kladně slovy: Tím se upevní moje pozice u Američanů.
Dva dny před nuceným odletem z Prahy, 16. března se Chazjanov a Dabl znovu sešli. Čechoameričan se Rusovi přiznal, že pomáhal několika předním politikům utéct z republiky. Současně mu dal jména deseti agentů, které zdědil Spencer Taggart po Katekovi. Ovšem vymínil si, že proti nim Sověti nejméně půl roku nezasáhnou, aby nevyšlo najevo, že je prozradil on. Podle tvrzení KGB bylo nakonec šest z nich zatčeno, tři včas uprchli, zmínka o posledním chybí.
KGB si činnost Kurta Tauba pochvalovala. Prý jí předal cenné údaje o lidech, struktuře a metodách americké výzvědné služby a o armádě, o sovětských dezertérech, kteří se dostali do amerických služeb, a o amerických agentech v československé politice a armádě.
Opravdu byl Kurt Taub tak vynikajícím sovětským vyzvědačem? První polistopadový šéf československé výzvědné služby plukovník Přemysl Holan se domníval, že to bylo pouze sovětské zdání: „Ve skutečnosti zřejmě hrál široce založenou zpravodajskou hru, kterou krok po kroku pečlivě promýšleli nadřízení důstojníci. Je možné, že přitom musel obětovat několik méně důležitých agentů, aby tím kryl lidi důležitější. Anebo podstrčil druhé straně několik jejích lidí jako údajných zrádců, kterých se chtěl zbavit. To se v takových případech dělá.“
V dalších letech Kurt Taub jakýkoliv pokus o obnovení spolupráce odmítal.
Nejdřív v roce 1957 ohlásil agent Donát, že tento muž bydlí ve Frankfurtu. Patrně stále zůstal zpravodajským důstojníkem. Následující rok se ho pokusila kontaktovat první správa přes Twista – bez úspěchu.
Dne 15. září 1959 podepsal ministr Rudolf Barák návrh na jeho zverbování. Nejlíp bude, když za ním pošleme jeho bratra Valtra! Víme dobře, že se oba sourozenci mají pořád rádi. V roce 1961 odjel Valtr za Kurtem do Mnichova. Ani on nepochodil. V únoru 1964 a v dubnu 1965 se bratři opět setkali – znovu na to přišla řeč, znovu Kurt důrazně odmítl.
Patrně v dubnu 1965 se o verbovku pokusil agent Alois, vysoký důstojník rakouské státní policie. Kurt Taub-Taylor ho znal nejméně pět let. Toto setkání není zcela jasné, nicméně bylo opět bezúspěšné. Půl roku před tím hlásil Alois, že tento pán, který odešel roku 1961 od CIA a začal ve Vídni novinařit, se má vrátit do amerických státních služeb jako specialista na východní Evropu.
První správa požádala v roce 1961 Moskvu o sdělení, co ví o bratrech Taubech a jejich ženách. Dne 30. října dostala stručnou informaci, podle níž tam byli oba vedeni jako agenti: Valtr jako Terentij, Kurt jako Dabl. Plus některé podrobnosti o jejich činnosti za války.
Praha poslala zprávu o Kurtu Taubovi do Moskvy 27. října 1962. Obsahovala rovněž podrobnosti o neúspěšných pokusech ho zverbovat.
Podle údajů československé rozvědky se oba bratři naposled setkali v lednu 1971 v Düsseldorfu. Kurt oznámil Valtrovi: Končím. Odcházím do penze a chci se usadit buď v Mnichově anebo v Salcburku.
Při našich rozhovorech v květnu 1997 si Kurt Taub-Taylor mimoděk posteskl: „Já jsem měl potíže kvůli bratrovi u nás a on měl zase potíže doma kvůli mně.“

Z kapitoly 25 – 1961-1967 (II): OBCHVATEM PROTI USA



Služba zvláštního určení



Dne 1. března 1963 schválilo vedení první správy ustavení odboru 22 zvaného služba zvláštního určení (SZU), který patřil pod nelegální rozvědku; v únoru 1964, kdy se dělala nová struktura první správy, ho přečíslovali na odbor 7. Tato patrně nejtajnější část rozvědky měla připravovat nelegály a jejich spolupracovníky především na válku.
Pracovníci SZU chystali podklady pro sabotážní akce v případě vypuknutí válečného konfliktu anebo i k zastrašení a vyvolání chaosu v dobách míru – vybírali cíle, sháněli jejich plánky, fotografovali je, zakreslovali do map přístupové cesty k nim... Tyto ostré akce, jak se jim v hantýrce říkalo, byly namířené proti elektrárnám, vodním přehradám, sítím vysokého napětí, skladům a rozvodům paliv, spojovacím prostředkům a podobným strategickým cílům v sousedních zemích. Jakmile získáme podklady o jednotlivých cílech, potom doma kolegové vyzkouší a namodelují, jak nejlépe by mohly být vyhozeny do povětří. Současně dostal tento odbor za úkol pátrat po obdobných záškodnických útvarech protivníka.
Podle statutu měla SZU tři oddělení. První bylo německé, kam spadalo i Rakousko, druhé orientované proti Francii a zemím Beneluxu – oba měly mít vedle náčelníka šest operativců. A potom vznikl odbor studijně-technický, kde měli pracovat inženýři z oblasti chemie, elektrotechniky a strojařiny, dále jeden pyrotechnik. Celkem měla mít SZU 21 plánovaných míst, ale tento počet patrně nikdy nenaplnila.
Ostré akce budou dělat speciálně vybraní spolupracovníci, kteří dostali název agenti-vykonavatelé, anebo nelegálové jako záložní vykonavatelé. Jejich konečný výběr musí schválit náčelník první správy. Aby se snížilo riziko jejich prozrazení, měl by být styk mezi řídícím nelegálem a jemu podřízeným agentem vykonavatelem pokud možno neosobní, to znamená hlavně pomocí mrtvých schránek. Autoři memoranda se nejvíc obávali vykonavatelovy zrady – tím by „došlo ke kompromitaci ČSSR a celého socialistického tábora“. Proto musí být tento spolupracovník pečlivě vybrán, musí být jasné, že je ideologicky zocelen, a po celou dobu příprav musí být pod kontrolou.
K výběru jednotlivých cílů a k uložení trhavin do nich musí dát souhlas přímo ministr vnitra. I definitivní rozkaz k akci podepisuje ministr. Kromě skutečných ostrých akcí se počítá rovněž s akcemi demonstračního charakteru, které by měly protivníka zastrašit.
Požadavky SZU musí plnit rovněž příslušníci všech ostatních odborů i rezidentur, přičemž podepisují zvláštní formulář o mlčenlivosti. Všechno, co 7. odbor dělá, totiž spadá pod státní tajemství zvláštní důležitosti. Může rovněž přebírat od ostatních jejich agenty, ale přitom musí před nimi „cíle nové spolupráce maximálně zastřít“.
Vykonavatel musí být na svůj úkol dokonale připraven. Rovněž centrála a všichni pomocníci. Spojení s ním musí být spolehlivé, rychlé a aktuální – aby se během několika málo hodin dověděl rozhodnutí Prahy. V případě, že se jeho akce nepodaří, pomocí odstupné legendy přijatelným způsobem na případné dotazy objasní, co tam dělal. Jestliže akci zdárně splní, nastoupí další lidé, aby zastřeli stopy, přičemž při jejich přípravě se využije zkušeností Kriminalistického ústavu. A kdyby se destrukce provalila, musí centrála a případně i rezidentura zahájit předem domluvená protiopatření. Ovšem nejlepší ze všeho by bylo, kdyby se podařilo vykonavatele obalamutit tak, že nebude tušit, kdo ho najal – bude tedy pracovat pod cizí vlajkou. Bylo by tedy výhodné, kdyby na místo určení přijel z nějaké třetí země.
Chystané operace souvisí s operačními plány Československé lidové armády, proto se budou domlouvat s operačním oddělením Generálního štábu. Statut výslovně uvádí, že „akce a technická opatření širšího rozsahu“ se konzultují a koordinují s KGB.
„Lidé z tohoto odboru se nastěhovali do naší budovy nelegální rozvědky v bývalém soudu U kapucínů na Hradčanech,“ vzpomínal bývalý podplukovník Jaroslav Haubert, který byl instruktorem nelegálů. „Nebylo jich mnoho, asi 12–14. Většina z nich nebyli kádroví zpravodajci, nýbrž přišli z Vojenské kontrarozvědky a od Bezpečnosti. A protože někteří z nich měli odejít na rezidentury, museli jsme je učit zpravodajskou abecedu – obranu proti sledování, budování a obsluhu mrtvých schránek, způsoby schůzek s agenty a nelegály a podobně.“
Zpočátku byli dva důstojníci SZU posláni na rezidenturu do Vídně a jeden do Frankfurtu, kde byla obchodní mise. Později měli obsadit rovněž rezidentury v Paříži a v Bruselu.
Studijně-technické oddělení hledalo za pomoci vojenských a civilních odborníků metody přípravy třaskavin z běžně dostupných chemikálií, různě uzpůsobené a zakamuflované, dále nové zbraně včetně bezhlučných. Rovněž se zajímalo o výrobu omamných prostředků a smrtelných jedů, jejichž stopy by se nedaly v těle oběti poznat. Organizační řád přikazoval, aby oddělení chystalo i ukázkové akce pro operativce a nelegály. Specialisté z civilních a vojenských výzkumných ústavů a podniků, kteří se budou na těchto výzkumech podílet, mají být vedeni jako důvěrníci. Část bojové techniky se nakoupí na Západě. Její používání by mohlo aspoň pro začátek svést tajné služby protivníka ze stopy po pachatelích.
Bohužel v archivu první správy jakékoliv zmínky o ostrých akcích, které by dělali příslušníci SZU a jejich vykonavatelé, chybí. Ani další spisy neukazují na to, že by náčelník nebo ministr dali k nějakému takovému úkolu pokyn. Ostatně od vzniku sedmého odboru až do roku 1968 žádná mimořádná situace, kdy by něco takového přicházelo v úvahu, nenastala.
Po návratu z jednání s představiteli KGB v červnu 1966 v Moskvě nařídil náčelník první správy plukovník Josef Houska: Činnost správy zvláštního určení rozšíříme! Její pracovníci se musí hlouběji věnovat uprchlíkům z řad příslušníků ozbrojených sborů a nositelů vojenského či státního tajemství. Dne 19. listopadu byl dokonce založen objektový svazek Zrádci s krycím názvem Vlast. „Tímto rozhodnutím bylo budování československé rozvědky podle sovětského vzoru dovršeno,“ připomněl Prokop Tomek z ÚDV. „První správa ministerstva vnitra měla nyní přesně stejnou strukturu jako první správa KGB.“

Proti nebezpečným zrádcům



Podle záznamu z 15. srpna radili Sověti používat proti nebezpečným exulantům diferencovaný přístup. Jestliže zrádce pracuje v důležitém objektu bezpečnostním, vojenském či ekonomickém, zkuste ho převerbovat nebo „vyvézt“ na naše území. Teprve když neuspějete, máte možnost ho zkompromitovat anebo – pokud soud vynesl pravomocný rozsudek – ho zlikvidovat.
Avšak jaké zkušenosti mají v této oblasti přátelé? Major Zdeněk Hegr, který dostal referát Vlast na starost, proto sestavil seznam podrobných otázek. Jenže odpověď na ně – aspoň v písemné podobě – nedostal anebo se nedochovala.
Nakonec mu nezbylo nic jiného, než aby sestavil vlastní metodiku. Do kategorie zrádců navrhl zařadit lidi, kteří se dopustili vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, záškodnictví, sabotáže, vyzvědačství, dále uprchlé příslušníky první správy a jejich spolupracovníky, vedoucí pracovníky centrálních úřadů a ministerstev, špičkové vědecké a technické pracovníky.
Zakončení akce: a) utajené dopravení do ČSSR, b) diskreditace, c) získání ke spolupráci, d) „fyzická likvidace: správná volba vhodného místa, času a prostředku; výběr a příprava vykonavatele. Pokyn dává náčelník správy a Generální prokuratura na základě přijatého rozsudku (nutno vyjasnit postup).“ Vykonavatel – toto eufemistické označení si můžeme přeložit jako kat – tedy měl „vykonávat socialistickou spravedlnost v zahraničí u osob, které byly v Československu odsouzené k trestu smrti“.
Memorandum z 15. října 1966 zdůraznilo, že zorganizování boje proti zrádcům a politickým nepřátelům je za současných podmínek jedním z velmi důležitých úkolů československé státní bezpečnosti. Některé příklady z činnosti defektorů z poslední doby, jako sovětského Nosenka, maďarského Szabóa nebo československého Tyšlera, stejně jako zběhnutí některých dalších lidí, ukazují, že i naše Bezpečnost musí být organizačně i jinak připravena účinně se vypořádat s podobnými případy, které by se mohly v budoucnosti objevit. Navíc zkušenosti a znalosti, které takto získáme za mírových podmínek, budou cennou investicí pro mimořádné doby, kdy se tenhle způsob práce stane zvláště důležitý.
Na které lidi se měl referát Vlast soustředit? Předně na defektora z vojenské zpravodajské služby Františka Tišlera (viz 1953–1961: VELKÉ VZEPĚTÍ, díl 3) a defektora z kontrarozvědky Jana Vlčka (viz 1953–1961: PŘÍSNĚ TAJNÉ OPERACE, díl 3), na bratry Mašíny, kteří se v roce 1953 prostříleli přes východní Německo na Západ, a na některé uprchlé ideospolupracovníky. KGB požádala o pomoc při pátrání po defektorech P. S. Děrjabinovi a J. I. Nosenkovi. Když v červenci 1967 utekl pracovník Montážního závodu spojů Milan Wichterle, který pracoval také na komunikacích kontrarozvědky, uvažovalo se několik měsíců i o jeho zařazení na tento seznam. Potom však kdosi usoudil, že by to bylo zbytečné – dvacetiletý Wichterle si neuvědomuje, jaké mají jeho znalosti cenu, a hlavně touží po urychleném vystěhování do Kanady.
Pracovníci rezidentur v USA se pokoušeli pátrat po Tišlerovi, kterého vedli pod krycím jménem Truhla, a po Vlčkovi, jehož označili jako Vova. Neměli však úspěch. FBI, která o oba defektory pečovala, jim dala nejen jinou identitu, ale dokázala pro ně zajistit i naprosté bezpečí.
Na žádost z Moskvy se pokoušeli zpravodajci z Washingtonu najít ve městě Palm Beach na Floridě Nosenka-Bruneta – rovněž bez výsledku. Na adrese, kterou v azbuce dostali, žádného muže podle popisu a fotografie nepoznali. Nakonec sdělil náčelník 7. odboru podplukovník Jan Ostrovčák-Ostrovský sovětskému představiteli Vorobjovovi, že na další hledání nemají jeho lidé a operativci na rezidenturách čas.
Na počátku Pražského jara, 9. dubna 1968, poslal major Hegr svazek referátu Vlast do archivu. Žádnou variantu akcí proti zrádcům nikdo neschválil, práce na koncepci byly nakonec zastaveny.
Když nepočítáme nevyjasněnou smrt Kondeka v Paříži, potom vidíme, že v šedesátých letech československá rozvědka opravdu žádného zrádce v zahraničí nezlikvidovala. Bez ohledu na to, že ji k tomu KGB stále tlačila. Mezinárodní klima se přece jenom vyjasňovalo a v pražském klášteře U křížovníků a v budově U kapucínů to pociťovali zřejmě víc než v Moskvě na Lubjance.



Z kapitoly 31. – 1981-1989: RENESANCE S VÝHRADAMI



Hrozila třetí světová válka



Politické byro ÚV KSSS rozhodlo, že všechny rezidentury KGB a GRU musí zjišťovat známky nadcházejícího nepřátelského úderu. Také požádáme soudruhy ze spřátelených socialistických států, aby se k našemu hledání připojili. Plán na včasné zjištění známek příprav vypracoval Institut zpravodajských problémů, založený první hlavní správou KGB, už v letech 1978–1979. Vycházel z předpokladu vojáků, že na bezprostřední přípravu útoku jsou zapotřebí asi tři týdny, nicméně od definitivního rozhodnutí ke spuštění útoku stačí čtyřiadvacet hodin. Při prvním úderu chtěl Západ zasáhnout okolo 3100 cílů na území států Varšavské smlouvy. Ovšem v tomto posledním dnu se mělo do akce zapojit na sto tisíc lidí. „Mezi těmito lidmi musíme mít vlastní agenturu,“ zdůraznilo vedení československé rozvědky v příkazu rezidenturám.
Sledování náznaků příprav k útoku představovalo celosvětovou zpravodajskou operaci, jaká neměla obdoby. Dostala název Nenadálý raketový a jaderný útok (VRJAN – Vnězapnoje raketno-jaděrnoje napaděnije), někdy také jenom RJAN.
Spojené státy připravují atomovou válku – tvrdil generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv na konferenci KGB v květnu 1981. Podle svědectví bývalého generála KGB Olega Kalugina, který tehdy sloužil ve Washingtonu, dostala tamní rezidentura v roce 1981 depeši, že riziko vojenské konfrontace dostoupilo nejvyššího vrcholu. Ještě v roce 1999 v rozhovoru s redaktorkou České televize Hanou Palcovou citoval Kalugin zpaměti Andropovův dopis: „Poprvé od druhé světové války jsme dospěli k bodu, kdy můžeme počítat s propuknutím třetí světové války.“ A pak k tomu Kalugin dodal: „Byla to nejemotivněji laděná zpráva, která zrcadlila šílenství sovětského vedení.“
V listopadu 1981 poslaly centrály KGB a GRU rezidentům na celém světě přesné úkoly pro akci VRJAN. Když v listopadu 1982 zemřel Brežněv a jeho nástupcem ve funkci generálního tajemníka KSSS se stal Jurij Andropov, dostala tato operace mohutný impuls. Nový vládce v prosinci tvrdil: „Válečné přípravy USA a NATO se po celou dobu vysoce stupňují, přičemž dosahují úrovně, jakou v historii neznáme.“ To později potvrdil i sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin, jemuž Andropov vysvětloval, že od Stalinovy smrti právě nyní hrozí největší riziko útoku ze Západu.

Ostřejší fáze studené války



Začala – jak říkají historici – druhá etapa studené války.
Jako odezvu na zdokonalení obrany západní Evropy vysunuli Sověti v roce 1983 dále k Západu dva druhy jaderných raketových nosičů na speciálních automobilových podvozcích: na pět stanovišť v NDR a Československu přivezli dvanáctimetrové OTR-22 (v kódu NATO SS-12) o doletu 800–900 km a na dvě místa v NDR sedmapůlmetrové OTR-23 (v kódu NATO SS-23) o doletu 500 km. Československá lidová armáda už střely OTR-22 měla, ale pouze s klasickými náložemi. Nyní je Sověti přivezli do Hranic na Moravě i s jadernými hlavicemi, z nichž každá byla mnohonásobně účinnější než první bomba svržená na Hirošimu. Moskevští stratégové počítali nanejvýš se dvěma salvami, proto pro 24 odpalovacích zařízení připravili 39 raket. Poprvé od krize na Kubě poslal Kreml rakety třídy země-země s atomovými náložemi mimo své území. Samozřejmě přítomnost těchto smrtonosných baterií byla přísně tajná, veřejnost se o nich dověděla až z vysílání západních rozhlasových stanic.
Z globálního hlediska se síly vyrovnaly. V podstatě se tím znemožnil jak první úder, tak protiúder – vždyť tak masivní bombardování by vymazalo půlku Evropy. Ovšem podle logiky normálního člověka. Sovětským politikům a maršálům, kteří usilovali o ovládnutí celého světa, by stovky milionů mrtvých Evropanů nevadily.
Ve studijním materiálu školy první správy z roku 1987 se tvrdilo, že Spojené státy chtějí odejít od strategie vzájemného zaručeného zničení ke strategii zaručeného přežití této země, a to hlavně vybudováním kosmického štítu SDI čili „hvězdnými válkami“.
Už za Chruščova se stalo zvykem, že rozvědka dodávala do Kremlu zprávy v takovém tónu, v jakém je chtělo politické vedení slyšet. Tahle devalvace objektivity se za Brežněva prohloubila – šéf první správy KGB Leonid Šebaršin mluvil o „zprávách ve falešném kladném smyslu“. Podle britského profesora soudobé historie Christophera Andrewa to je problém, se kterým zápasí rovněž tajné služby na Západě. Avšak autoritářské režimy řízené jednou politickou stranou či diktátorem méně tolerují nejen různé názory, nýbrž i objektivní pravdu, na rozdíl od států demokratických.
Dokonce ani loajalita vůči bývalému předsedovi KGB nezabránila rozvědce, aby nedodávala Andropovovi zprávy obdobně falešně přibarvené. Měly však větší faktickou hodnotu než dřív, protože jejich autoři museli počítat s tím, že ve zpravodajských záležitostech je nový generální tajemník ÚV KSSS ze všech vládců přece jenom nejpoučenějším.
V březnu 1983 vyhlásili Američané projekt Strategické obranné iniciativy (SDI – Strategic Defence Initiative) – nový způsob zajištění ochrany severoamerické pevniny před sovětským útokem. Antirakety kroužící na oběžné dráze měly útočící balistické střely zneškodnit ještě nad územím nepřítele. KGB to považovala za součást psychologických příprav USA na atomovou válku.
Andropov dokonce hovořil v červnu na tajné části plenárního zasedání ÚV KSSS o tom, že nastává vrchol konfrontace, „jaká nemá v celé poválečné éře obdoby“. Přesto nařídil diplomatům, aby sledovali všechny možné náznaky k jednání. Už v únoru 1983 poslala Moskva rezidentům v zemích NATO osobní rozkazy týkající se získávání informací o raketové a atomové síle Západu.

Zrádcem čs. zpravodajec



V polovině roku 1983 prozradil jeden nejmenovaný československý zpravodajský důstojník Američanům zahájení operace VRJAN – uvedl ve svých memoárech Robert Gates, který byl tehdy vysokým důstojníkem CIA. Tento krtek zvláště upozornil na to, jak obrovský strach mají sovětští maršálové z manévrů NATO Able Archer 83 plánovaných na listopad, které mají proběhnout v podmínkách atomové války. Není toto vojenské cvičení pouze krycím začátkem atomové války v Evropě? Třebaže nové americké rakety Pershing 2 měly být na kontinentu operačně použitelné až po 22. listopadu, Moskva uvedla už 9. listopadu své jaderné síly do pohotovosti. Další pátrání západních tajných služeb zprávu československého zpravodajce potvrdilo a rozšířilo. „Někteří důstojníci první správy KGB působící na Západě,“ uvedl Mitrochin, „měli mnohem větší obavy z panikaření centrály, než z hrozby nenadálého útoku Západu.“
Kdo byl tímto americkým krtkem v československé výzvědné službě? Jeho jméno nikdo nezveřejnil, můžeme se jenom dohadovat. Patrně to byl podplukovník Jan Fila, krycím jménem Šturma, zástupce náčelníka amerického odboru. V letech 1976–1981 sloužil na československé misi při OSN v New Yorku. Když na jaře 1986 zmizel, našli pracovníci rozvědky v jeho bytě cizí špionážní prostředky. Nepochybně pracoval pro CIA už delší dobu.

Sestřelení civilního letadla



Na konci léta se přihodil incident, který radikálně změnil atmosféru světa. V noci na 1. září 1983 sestřelil stihač s rudou hvězdou na křídlech nad Japonským mořem jihokorejské civilní letadlo jumbo KAAL-007, které narušilo sovětský vzdušný prostor. Všech 269 nevinných lidí zahynulo. Termín „říše zla“, použitý Reaganem pro SSSR, se stal okřídleným a často používaným pojmem.
KGB, kterou od prosince 1982 vedl Viktor Čebrikov, zahájila dezinformační kampaň na ospravedlnění tohoto barbarského činu. Začala tvrdit, že posádka KAL-007 pracovala pro CIA a tímto letem kryla některé supertajné operace. Poblíž Sachalinu letěl nad neutrálními vodami americký výzvědný letoun RC-135, jenže ten zmizel z obrazovek sovětských radarů šest minut před tím, než se na jeho místě vynořilo jihokorejské jumbo. Neznámý stroj se pohyboval už 200 kilometrů mimo obvyklý letový koridor a mířil do sovětského vzdušného prostoru. A to zřejmě protivzdušnou obranu Dálného Východu zmátlo.
Mýtu o akci CIA nakonec propadli i nejvyšší sovětští činitelé. Ustinov a Čebrikov informovali Andropova, že let stroje KAAL-007 mimo obvyklý koridor je součástí spiknutí amerických tajných služeb, které mělo dva hlavní cíle: Předně vpádem civilního letadla do našeho vzdušného prostoru chtěly vytvořit vhodnou situaci pro získávání údajů o protivzdušné obraně na Dálném Východě za pomoci nejmodernějších systémů včetně družic. A zadruhé v případě, že tento let zastavíme, pak vyvolat kampaň na celém světě, která by nás měla diskreditovat.
Koncem roku 1983 dosáhla nervozita i vojenská připravenost na obou stranách takového stupně, že třetí světová válka mohla vypuknout každým okamžikem. Naštěstí o tom veřejnost nevěděla.
Útok by začal – jak známe u všech nenadálých přepadení – časně zrána. Nejlépe v neděli, o Vánocích či ze Silvestra na Nový rok anebo při jiných obecně slavených svátcích, kdy bdělost protivníka upadá.
Nicméně Washington a Londýn se snažily Moskvu všemožně uklidňovat. Potom v únoru 1984 zemřel Andropov a v prosinci Ustinov, rodní otcové VRJAN. Přesto pokračovaly v této celosvětové akci všechny sovětské rezidentury dál. A mezitím se musely připojit rovněž rozvědky členských států Varšavské smlouvy.

Index nenadálého napadení



Vedení československé špionáže zpočátku nepřikládalo sledování válečných aktivit Západu velký význam. To potvrdil rovněž Vlastimil Ludvík, britský vyzvědač v československé rozvědce, který se v prosinci 1988 nechal evakuovat z indického Dillí do Londýna (viz OSUDY: DVA KRTKOVÉ – VOJTÁSEK A LUDVÍK). Ale někdy v roce 1982 přišla KGB se zaručenou zprávou: „USA zamýšlí uskutečnit tento neočekávaný úder během nejbližších několika let, protože později už by byla jaderná převaha SSSR natolik zřejmá, že by rizika útoku – vzhledem k odvetě – stoupla na nepřijatelnou úroveň.“
Teprve na důrazné naléhání Sovětů se k akci VRJAN připojila koncem roku 1984 jak první správa FMV, tak Zpravodajská správa GŠ. Rovněž ostatní spojenci, především NDR, se museli podřídit. ČSSR a NDR totiž označovali sovětští maršálové za „frontové státy“ – přes ně by se přehnala válka.
KGB a GRU poslaly svým partnerům v Praze podrobnou směrnici o hledání příznaků příprav k válce. Byly rozděleny do pěti skupin podle významu: 1. politické, 2. vojenské, 3. zpravodajské, 4. civilní obrana a 5. ekonomické.
V Československu se tahle akce nejdřív nazývala Úder, později INN – Index nenadálého napadení. Nedatovaný interní materiál první správy upozorňoval a nakonec zdůrazňoval: „V současné době stačí na zahájení války – od schválení v parlamentu do prvního útoku (je nutné) 24 hodin. Za tento čas se do akce zapojí minimálně 100 000 lidí. Mezi těmito lidmi musíme mít vlastní agenturu.“ (Zvýrazněno v dokumentu – poznámka KP.)
Začátkem roku 1985 dokonce vytvořilo federální ministerstvo vnitra k řízení operace INN speciální koordinační komisi.
„Zvláštní kurýr nám přivezl z Prahy instrukce pro Úder,“ vzpomínal bývalý major rozvědky F., který sloužil v jedné západní metropoli jako velvyslanecký rada. „Dvacet stránek pokynů. Operace dostala nejvyšší prioritu. Museli jsme hlásit všechny možné známky, které by nasvědčovaly tomu, že se Západ chystá k atomovému útoku proti zemím Varšavské smlouvy.“
Avšak většina pracovníků rezidentur československé rozvědky a dokonce ani KGB necítila, že by se schylovalo k válce – na rozdíl od moskevské centrály a Kremlu. Když přijel podplukovník KGB Oleg Gordijevskij v červnu 1982 do Londýna, zjistil, že také jeho kolegové z politické rozvědky mají o akci VRJAN pochybnosti. Přesto nikdo neriskoval, aby Moskvě oznámil své mínění. Naopak všichni podávali hlášení, která centrálu v téhle představě utvrzovala.
NATO mělo ve všech členských zemích asi padesát hlavních objektů. Byly dobře chráněny, a proto by k nim měli vyzvědači Varšavské smlouvy pronikat přes zaměstnance pomocných provozů, jako třeba dodavatelů potravin, elektřiny, vody nebo odvozu odpadků a podobně, stejně jako přes všechny možné úředníky. I tento přístup nebyl jednoduchý. Českoslovenští vyzvědači neměli na citlivých místech NATO žádné agenty. Museli proto hledat zástupné základní znaky – z těch si jich podle sovětské příručky nakonec vybrali 212.

Svítí se v noci na ministerstvech?



„O přípravě k takovému útoku mohla svědčit spousta nenápadných běžných věcí,“ pokračoval F. ve vyprávění. „Sledovali jsme přední politiky a jejich rodiny, jestli se nechystají k evakuaci do bezpečí. Obhlíželi jsme vládní bunkry. Hlídali jsme, jestli se nesoustřeďují mimořádné zásoby pitné vody a potravin, jestli nemají hasiči, policisté a další bezpečnostní sbory nenadálý poplach. Snažili jsme se sledovat, jestli si nemocnice neobjednávají nezvyklá množství krevních konzerv, antibiotik, obvazů, dlah, záložních lůžek a podobně. Pokoušeli jsme se zjišťovat, jestli se banky nechystají přejít na válečný provoz. A tak dále. Odpovědi na některé úkoly jsme nacházeli ve sdělovacích prostředcích, jiné jsme museli pracně zajišťovat. Například jsme měli získat plány civilní obrany pro případ přírodních katastrof, které se samozřejmě dají použít i v okamžiku zahájení války, stejně jako plány na mobilizaci civilních vozidel a tak dále. Dokonce jsme museli pro tuto akci naverbovat zvláštní agenty, kteří pak zjišťovali různé drobnosti.“
Například u americké vojenské základny v německém Ramsteinu získala československá rozvědka jednoho místního obyvatele. Tento agent měl zatelefonoval na bonnské velvyslanectví a smluveným kódem sdělovat přesuny oddílů, tanků, helikoptér, letadel. Jiný člověk seděl na ředitelství benzinové firmy a měl oznámit důstojníkovi na ambasádě, kdyby přišly pokyny ohledně zvláštního zajištění skladů a k předisponování benzinu na nezvyklé adresy. Třetí agent sledoval provoz ve velkém západoevropském přístavu.
Nejdůležitější bylo zjistit, že nějaký orgán udělal politické rozhodnutí – to by vyvolalo nezvyklou aktivitu v ústředních úřadech. Proto museli operativci a jejich agenti pozorovat provoz v objektech předsednictev vlád, ministerstev vnitra, obrany, dopravy a jinde. A od informátorů ždímali zprávy o pohybech amerických generálů.
„Rezidenturám bylo uloženo začít sledovat režim amerických velvyslanectví v hlavních městech NATO, zejména jak dlouho do noci svítí okna v klíčových objektech, příjezdy neobvyklých kolon vozidel do těchto budov, stěhování amerických institucí,“ napsal Ludvík ve svých memoárech. „Populární byly rovněž zaručené zprávy o hromadění zásob krevní plazmy, záměry urychlit budování krytů pro civilní obranu nebo neočekávané návštěvy vysokých amerických vojenských představitelů v zemi působení.“
Kromě řady běžných náznaků by přípravy k útoku signalizovaly drobné změny v pohraničí. Například by se tam pohybovalo velké množství ženistů, aby ověřili průjezd a průchod po vybraných mostech, silnicích a stezkách. Průzkumníci by zase zjišťovali, jak budou moci útočící oddíly pronikat přes hranice. V pohraničí by se objevilo větší množství radarů. A také by tam častěji létala průzkumná letadla. Nakonec by zakázali civilistům, kteří dosud směli chodit až na 25 metrů k hraniční čáře, vstup do těchto oblastí.
I radiokontrarozvědka Zpravodajské správy Generálního štábu, která odposlouchávala rádiové hovory ozbrojených sborů západních zemí a politiků, by musela zaznamenat změny. Vojáci, policisté a členové ostatních bezpečnostních sborů, stejně jako politici, by si častěji vyměňovali informace, rozkazy velitelů by zněly rozhodněji a byly by utajenější. Možná, že pod různými záminkami by ustával na Východ příliv západních podnikatelů a turistů. Civilní RKR by zase mohla registrovat větší množství depeší západních agentů na našem území.
Rozhodující význam pro NATO měly USA. Proto se největší síly všude soustřeďovaly na chování Američanů, amerických útvarů i obchodních podniků. „Začalo se dokonce zjišťovat,“ vzpomněl si major F., „jestli by přípravy k útoku nemohli signalizovat – třeba i nevědomky – američtí civilisté v Německu. A samozřejmě se bedlivě sledovaly přesuny amerických vojsk do Evropy, aktivizace armády, policie a dalších ozbrojených sborů. Bylo toho hodně. Strávili jsme tím stovky hodin.“
Z tohoto konglomerátu zpráv sestavovali pracovníci studijního odboru číslo 17 v Kobylisích týdenní a měsíční přehledy. Tyhle úvahy vozili kurýři do Moskvy, kde je porovnávali se zprávami rozvědek všech států Varšavské smlouvy. Avšak zatímco rozvědka Stasi vybudovala pro NRJAN speciální středisko fungující s německou důkladností, na pražském studijním odboru se zabývalo analýzami jenom několik málo důstojníků. „Výsledkem byly obsáhlé elaboráty, které potvrzovaly prudký nárůst příznaků příprav na válku – tedy informace, které si KGB samozřejmě přála dostat, zřejmě aby mohla zdůvodnit požadavky na zvyšování operativních výdajů,“ uvedl dál Ludvík. „Po několika měsících přirozeně horečka opadla a hlášení se stala rutinní operací, která vyžadovala hlavně ostré pero a bujnou fantazii autorů.“
„Ovšem ve skutečnosti by nenadálý útok nemohl být nenadálý,“ zdůraznil major M., který rovněž sloužil v západní Evropě. „Podle našeho názoru, tedy zpravodajců, by mu muselo předcházet vystupňované mezinárodní napětí.“
„Operace Úder-INN byla dost náročná, zabrala nám možná třetinu času,“ shodují se oba bývalí zpravodajci. Podle oficiálního hodnocení centrály vyžadovala 10–15 procent kapacity.
Kupodivu, projekt NRJAN pokračoval i po nástupu Gorbačova. Podle hodnocení z května 1990 vycházel tento trend z teze KGB, podle níž „u rozvědek socialistických zemí nesmí existovat pojem uvolnění bez ohledu na proces uvolňování, snižování zbraní a podobně“.

Zamaskovaná odposlouchávadla



Rovněž výzvědné služby států NATO pátraly po stopách příprav útoku Varšavské smlouvy. Jejich metodika byla podobná – tady se nedalo nic měnit. Ovšem Američané mohli k řadě sledování využít nejmodernější elektronické aparatury. Například KGB našla několik elektronických hlásičů, zamaskovaných jako kusy dřeva, poblíž důležitých skladů – tyto kamufly dokázaly zjistit mimořádnou dopravní aktivitu a přes družici ji ohlásit do centrály v USA. „Bylo to jednodušší, než zverbovat vysokého štábního důstojníka,“ připomněl bývalý velitel StB Alojz Lorenc. „Přitom kvalita jejich informací byla v podstatě stejná.“
Zprávy získávané tajnými službami NATO v Evropě zpracovával superpočítač v Heidelbergu. A ze všech kontinentů potom superpočítače na velitelství v USA.
„My jsme si však nemysleli, že by válka měla začít zítra,“ vysvětloval mi Ludvík v roce 1999. „Avšak ten pocit, že s tím někdo počítá, nás přece jenom znervózňoval.“ Podplukovníka Vlastimila Ludvíka-Pantůčka po jeho příjezdu do Indie roku 1987 šokovalo, že i odtamtud vyžadovala Praha každý měsíc hlášení o INN. „Především jsme měli zjišťovat připlutí a odplutí amerických válečných lodí, pohyby různých vlivných Američanů a podobně. Bylo to absurdní. Cožpak může prostý československý špion v Dillí zjistit sebemenší příznaky nenadálého raketojaderného napadení SSSR ze strany USA? My jsme tento úkol otevřeně ignorovali. Naštěstí odezva centrály byla velmi mírná a omezila se na občasné připomenutí tohoto úkolu v pravidelných kurýrních zásilkách.“
Nicméně tak od věci to nebylo – i sovětský špion Richard Sorge ohlásil z Japonska okamžik přepadení Sovětského svazu Německem.
„Obdoba operace INN v padesátých a šedesátých letech neexistovala,“ vzpomínal Zdeněk Jodas, který sloužil v letech 1954–1969. „Pravda, zprávy o přípravách NATO k válce měly prioritu, ale žádný zacílený projekt kvůli nim nevznikl. I když jsme tehdy zažili několik krizí, které hrozily vyvrcholit ozbrojeným střetnutím.“
Smrt přechodného generálního tajemníka ÚV KSSS Konstantina Černěnka v březnu 1985 a nástup Michaila Gorbačova do této funkce ukončil ohrožení světa sovětsko-americkou konfrontací. Nový pán Kremlu přišel s programem smiřování se Západem.
Přesto ještě výroční zpráva KGB pro Gorbačova za rok 1986 přiznávala, že „význačné síly a prostředky byly orientovány na získávání informací v zájmu včasného varování před nenadálým nukleárně-raketovým útokem na SSSR“. Hlášení za rok 1987 západní historici v moskevských archivech nedostali, zato v letech 1988 a 1989 už v nich obdobná pasáž chyběla.
V letech 1985–1989 získala první správa na 3000 informačních podkladů zaměřených na INN. Z toho polovina se zabývala vojenskými aspekty, 20 procent politickými, 35 procent civilní obranou, čtyři procenta hospodářstvím a jedno procento speciálními službami.
Vedení rozvědky pokračovalo v tomto programu stále s většími rozpaky. Svědčí o tom interní memorandum ze září 1989, které úředním jazykem konstatovalo: „INN v sobě integruje problematiku hlavního nepřítele USA, vojensko strategické otázky, problematiku odzbrojení a kontroly zbrojení, otázky AOP (agenturně-operačního prostředí – poznámka KP) a pod. Získané informace a zkušeností plnění úkolů INN nás však opravňují k závěru, že v podmínkách československé rozvědky již není únosné plnit úkoly INN v plném rozsahu, tj. sledovat všech 212 příznaků. Některé »odumřely«, jiné se objevily, měnily se i kvalitativní vazby mezi jednotlivými příznaky.“

Tyto knihy si lze objednat na adrese
http://www.mvcr.cz/casopisy/themis/obchod/index.html
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks