Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

28.12.2007 ČEŠTÍ VĚDCI V EXILU – tři kapitoly ve zkrácení

Asi půldruhého roku jsme s Františkem Houdkem a Libuší Koubskou připravovali knihu ČEŠTÍ VĚDCI V EXILU. Jsou to příběhy třiceti odborníků ze všech možných oborů, kteří opustili Československo před nacisty anebo komunisty, případně je na počátku 20. století vyhnala za oceán bída anebo zvědavost.
Pět z těchto příběhů jsme ve zkrácení otiskli v listopadu 2007 v MF Dnes. Tři tady přetiskuji.

DVOJHVĚZDY PRO AMERIKU



„Mirek Plavec založil jednu ze tří skupin na světě, které se zabývaly výměnou hmoty ve dvojhvězdách. A protože měl velký cit pro fyziku, mohl tento proces nejlépe popsat a ostatní inspirovat, ukazovat jim cestu. V Americe zaspali a začali se o něj zajímat až později – až jim to on přinesl.“
Profesor Petr HARMANEC, ředitel Astronomického ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy


To datum si Mirek Plavec pamatuje přesně – 31. července 1938. Toho dne si přečetl v Českém slově článek docenta Františka Linka Co nového na nebi v srpnu 1938. „Na obloze měl být vidět Jupiter. Ale bylo zataženo, proto jsem ho nezahlédl, zato tam prosvítala spousta krásných hvězd, které mne uchvátily. A druhý den jsem se dočkal i toho Jupitera. Od té chvíle mě začaly zajímat hvězdy. Když to bylo možné, jezdil jsem do Prahy na petřínskou hvězdárnu.“
Mirek se narodil 7. října 1925 v Sedlčanech. Za okupace zatklo gestapo Plavcova otce, který byl vedoucím na finančním úřadě. Se dvěma kolegy podepsal petici za propuštění kolegy, bývalého důstojníka. Tatínek však nevydržel útrapy koncentračního tábora a zahynul. Stejně skončili i jeho dva kolegové.
Na jaře 1943 se Němci rozhodli, že na Sedlčansku a Neveklovsku zřídí velké cvičiště pro oddíly SS. Civilní obyvatelstvo se muselo vystěhovat. Paní Plavcová mohla využít pozvání příbuzných, kteří žili ve vesnicích na jihozápad od Sedlčan. Avšak odtamtud by Mirek mohl jenom stěží dojíždět do gymnázia v Benešově. „Usmyslel jsem si, že se odstěhujeme do Ondřejova. Příbuzní nás varovali, abychom neodcházeli do horoucích pekel, kde nikoho neznáme. Ale já jsem se nedal a maminka se mnou souhlasila.“
Když se v Ondřejově usadili, osmnáctiletý Mirek začal vypomáhal na hvězdárně. Vyjednal zaměstnání i pro svou matku – na hvězdárně uklízela.

Přes překážky ke hvězdám


Po skončení války Mirek maturoval na šel na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Mladší bratr Jarda nastoupil po maturitě do zaměstnání v Meoptě v Modřanech. Rodina se znovu stěhovala, tentokrát do Modřan.
„Řeknu bez obalu, že úroveň vyučování astronomie byla žalostná,“ stýskal si Plavec. „Astronomie – na rozdíl od fyziky – byla na univerzitě v opovržení. Mou nejlepší univerzitou se stala Lidová hvězdárna na Petříně. Dr. Bohumil Šternberk tam každou sobotu přednášel o významných výsledcích světové astronomie – většinou o astrofyzice hvězd.“
Byl nedostatek učitelů. I dr. Plavec neměl jít po absolvování univerzity na hvězdárnu, nýbrž učit matematiku a fyziku do pohraničí. Naštěstí se tomu vyhnul a v lednu 1950 nastoupil do Ústavu geodetické astronomie Českého vysokého učení technického v Praze – učil budoucí zeměměřiče sférickou astronomii.
Tehdy udělal dva zásadní životní kroky. Po dvou letech známosti si vzal Zdeňku, se kterou se setkal na Petříně. Také vstoupil do komunistické strany. „Byl jsem národní socialista. Ale známí mne strašili, že když se nedám ke komunistům, ke své milované astronomii se nikdy nedostanu. Bylo to východisko z nouze. Žádným stranickým životem jako někteří kolegové jsem však nežil.“
Do Astronomického ústavu nastoupil Plavec v roce 1954.

První spektrum v šestatřiceti


Na podzim 1954 vyslal ústav malou delegaci na sympozium do britského Jodrell Banku. Za Čechy tam přišel profesor Zdeněk Kopal, který přednášel astronomii na univerzitě v Manchesteru. Upozornil je na význam studia dvojhvězd, což jsou dvě tělesa, která obíhají okolo společného těžiště. Plavec se o ně začal zajímat.
Nicméně i ty nejbližší dvojhvězdy jsou tak daleko, že v těch nejsilnějších dalekohledech je astronomové většinou vidí jenom jako světlý bod, a teprve dalším rozborem zjistí, že se jedná o dvě tělesa. Tyto objekty mohou být značně nestabilní, protože mezi jejich složkami mohou probíhat různé neznámé procesy.
„Osamocené hvězdy nejsou sdílné, zejména nám neprozradí nic o své hmotnosti, což je jejich nejdůležitější vlastnost, protože určuje celý její život – její jasnost, teplotu i konec. U dvojhvězd můžeme z rychlosti jejich obíhání okolo společného těžiště odvodit hmotnost. Avšak mnohé obíhají okolo sebe celá léta, desetiletí a staletí – tak dlouho čekat nemůžeme. Musíme se proto věnovat takovým dvojhvězdám, u kterých trvá jeden oběh jenom několik dnů.“
V červenci 1956 Plavec poprvé přednášel v zahraničí – na konferenci v belgickém Lutychu. Vzápětí Kopal pozval mladého kolegu na stáž do Manchesteru. O opět let později dostal stipendium na hvězdárnu v kanadské Victorii. „A tak jsem ve svých šestatřiceti letech měl možnost pozorovat a změřit první spektrum hvězdy.“

Výjimečný talent


Plavec měl nadání srozumitelně vysvětlovat lidem složité děje ve vesmíru. Když se v letech 1958–1959 vysílala Rozhlasová univerzita nazvaná Do blízkého a vzdáleného vesmíru, byl Plavec jednou z jejích hlavních řečníků. „Tahle univerzita přitáhla mnoho lidí k astronomii a k přírodním vědám,“ vzpomíná dr. Jiří Grygar.
Psal i populárněvědecké knihy – v roce 1960 Člověk a hvězdy o dva roky později se Zdeňkem Horským historii astronomie Poznávání vesmíru. Také na odbornou veřejnost nezapomínal – vydal monografii Meteorické roje a později přispěl do sborníku Radioastronomie.
Snažil se dodržovat latinské heslo středověkých učenců „Nulla dies sine linea“. Česky bychom řekli „Ani den bez řádky“ – tedy že každý den něco napíše anebo přečte.

Vědecký čich


Skupina okolo Plavce se rozšiřovala. V roce 1964 uveřejnila tabulky modelu určitého jevu u dvojhvězd. Jak ukazují citace v odborných studiích, astrofyzici na celém světě používají tyhle tabulky dodnes. Poprvé ke svým výpočtům použili elektronický počítač – západoněmecký Zuse.
„Ukazovalo se, že vlastnosti některých dvojhvězd neodpovídají stávající teorii o hvězdném vývoji, že totiž hmotnější hvězdy se vyvíjejí a zvětšují svůj rozměr rychleji než hvězdy méně hmotné,“ napsal dr. Petr Harmanec. „Objevily se dvojhvězdy, které si vyměňují hmotu ve formě proudu plynu, ale ten plyn přetékal od složky méně hmotné ke hmotnější, ačkoliv se čekalo, že tomu bude naopak.“
Přesto první vědecká sdělení o tomto jevu, která přednesli nezávisle na sobě astronomové ze tří zemí, nikdo nečekal. S tímto revolučním pohledem na přenos hmoty přišli v září 1966 na konferenci o dvojhvězdách v Uccle na předměstí Bruselu tři vědci: Bohdan Paczynski z Polska, Rudolf Kippenhahn a Alfred Weigert ze Spolkové republice Německo a Plavec z Československa.
„Náhodou jsem pobýval v Holandsku na stáži, ,“ říká Grygar. „Ten půlden, v jehož průběhu promluvili, to bylo zjevení. Překvapilo mně to o to víc, že než jsem odjel před několika týdny z Ondřejově, se o ničem takovém nemluvilo.“
Není obvyklé, aby tři týmy současně oznámily objev, ke kterému nezávisle na sobě dospěly. „Ale také to není neobvyklé,“ upozorňuje Grygar. „Ukazuje to, že tento problém už byl zralý k řešení.“

S exilem nepočítali


Krátce po sovětské invazi přišla opět pozvánka od kolegů v kanadské Viktorii na čtyřměsíční stáž a další pobyt v Pensylvánii. Plavec tam i s rodinou odletěl až v létě 1969.
„S tím, že bychom se nevrátili, jsme nepočítali,“ přiznávala Zdeňka Plavcová. „Avšak už na podzim nás někteří kamarádi, kteří zůstali doma, varovali. Zavřely se hranice a začínalo pronásledování některých lidí. Nám to pořád nedocházelo, byli jsme daleko a nedokázali jsme si to představit, koncem roku jsme se chtěli vrátit. Když nepříznivých zpráv přibývalo, začali jsme o emigraci uvažovat. Bylo to však těžké rozhodování. Já jsem nechala doma sestru, manžel matku.“
Z Victorie se rodina přesunula v září 1969 do Filadelfie. Plavec začal s profesorem Robertem Kochem sestavovat katalog dvojhvězd.
Mezi americkou astronomickou obcí se proslechlo, že Plavcovi se nevrátí domů – i když oni sami ještě nebyli definitivně rozhodnuti. Najednou do Filadelfie zavolal profesor Arne Slettebak z Ohijské státní univerzity v Columbusu a nabídl Mirkovi zaměstnání na osm měsíců.

Zvěstovatel nové pravdy


Na jaře pozval profesor Daniel Popper z Kalifornské univerzity v Los Angeles Plavce k přednáškám. „Pro americké astronomy se stal Plavec zvěstovatelem nové pravdy,“ upozorňuje Grygar. „U nich se výměnou hmoty mezi dvojhvězdami jako klíčového jevu jejich vývoje a proměnnosti dosud nikdo nezabýval. Až přišel český kolega a začal je to učit.“
Třebaže byly obě děti malé, inženýrka Plavcová nechtěla zůstat doma u plotny. „Nabídla se, že bude na naší katedře dělat programátorku,“ říká Plavec. „Okamžitě ji přijali. Neměli tam totiž nikoho, kdo by rozuměl počítačové technice tak hluboce jako ona.“
Na amerických univerzitách hodnotí posluchači své přednášející neustále. Jejich hodnocení jsou tajná a vedení fakult k nim s velkou vážností přihlíží. Vždyť ti mladí lidé za své vzdělání platí, a proto mají právo, aby je učili nejlepší kantoři.
Na univerzitě se stával Plavec hvězdou. Studenti ho několikrát vyhlásili nejlepším profesorem roku. „Za těch více než třicet let, co učím na Kalifornské univerzitě, jsem měl asi třináct tisíc posluchačů, z toho patnáct až dvacet už stojí na vědecké špičce.“

Inspirátor důležitých projektů


„Mirek je velký stratég,“ pokračuje Harmanec. „V Americe inspiroval řadu projektů družicové astronomie.“
„Uvědomil si, že musí rozšířit pozorování dvojhvězd o další spektrální obor,“ dodává Grygar. „Doporučil, aby se sledovaly rovněž v ultrafialovém světle.“ Patřil mezi inspirátory sestrojení a vypuštění družice pro výzkum hvězd v ultrafialovém světle – International Ultraviolet Explorer. Těleso IUE startovalo do vesmíru 26. ledna 1978 a údaje sbíralo až do září 1996. Byl to nejdéle fungující a současně nejproduktivnější astronomický přístroj na oběžné dráze.

Planetka číslo 6076


Jeho práce nesměli čeští a slovenští astronomové zpočátku ve svých studiích citovat. Avšak ve druhé polovině sedmdesát let se i tohle omezení vytratilo.
Po sametové revoluci jezdí Plavcovi do rodné země každé dva tři roky. S návratem – stejně jako většina exulantů – nepočítají. „Už je pozdě,“ říká Mirek Plavec. „Zapustili jsme kořeny v Kalifornii.“
Astronomové z jihočeské Kleti pojmenovali po Plavcovi planetku číslo 6076. Byl zvolen čestným členem Učené společnosti. Česká astronomická společnost mu v roce 2000 udělila své nejvyšší vyznamenání – Nušlovu cenu. Ondřejovští astronomové uctili i jeho manželku – planetka číslo 18 676 se nazývá Zdenkaplavcova.

LEGENDA ČESKÉ KYBERNETIKY



Svoboda byl bezesporu nejen vynikající vědec, ale i vynikající učitel. Jedním z hlavním jeho přínosů pro Československo je to, že vychoval několik prvních generací odborníků v počítačích, a to i za podmínek, které nebyly příliš příznivé. Svobodovi aspiranti, kteří s ním byli v úzkém a přátelském styku, si od něho odnesli mnohem víc než jenom odborné znalosti. Naučili se nejen principům vědecké a inženýrské práce a přidruženým filozofickým otázkám, ale i globálnímu systémovému myšlení. Naučili se být kritičtí a přitom tolerantní k jiným názorům.
Profesor George Jiří KLÍR, Univerzita státu New York


Docent doktor inženýr Antonín Svoboda utíkal z domova dvakrát. Poprvé před nacisty, podruhé před komunisty. Poprvé s vědomím československých úřadů v roce 1938, podruhé ilegálně přes Jugoslávii v roce 1964. Život riskoval pokaždé.

Mladík mnoha zájmů


V rodině profesora češtiny na pražské průmyslovce se 14. října 1907 narodil syn Antonín. Chlapec tíhl k hudbě a matematice. Po maturitě se přihlásil na Fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství Českého vysokého učení technického (ČVUT). Avšak přednášky inženýrského typu mu nestačily, zajímala ho hlouběji fyzika. Proto se v posledním ročníku ČVUT v roce 1930 pustil do jejího studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
Mladík měl spoustu zájmů. Hrál dobře na piáno, takže si přivydělával jako korepetitor pěveckého sboru, rovněž chodil do Pražského dechového kvinteta, které řídil Václav Smetáček. A občas zaskočil i do České filharmonie, kde bušil do tympánů. Vypracoval se na vynikajícího hráče bridže, navíc ho bavilo tuhle společenskou karetní hru i teoreticky zkoumat. Není divu, že první knihu, kterou vydal, se jmenovala Nová teorie bridge.
Přijal místo asistenta na katedře fyziky ČVUT. V laboratoři se potkal se studentkou astronomie Miladou, kterou si vzal za ženu.
V roce 1936 byl povolán do základní vojenské služby. Německo, které ovládl Adolf Hitler, stále víc hrozilo okolnímu světu. Dr. ing. Svoboda byl spolu s astronomem dr. Vladimírem Vandem zařazen do skupiny výzkumníků, která měla postavit zaměřovač pro protiletadlové dělostřelectvo. Navrhli originální přístroj – vypočítával budoucí polohu letadla a určoval místo, kde bude v okamžiku, kdy tam doletí náboj. Teď měli vyvinout funkční prototyp.

Buď kolo, anebo vy!


Koncem roku 1938, kdy české pohraničí obsadili na základě mnichovské dohody Němci, poslali vysocí důstojníci Svobodu s rodinou a Vandem na studijní cestu do Francie. A pod patronací ministerstva války přístroj dál stavěli.
Dne 6. prosince 1939 se u Svobodových narodila dvojčata. Avšak podmínky za války byly v Paříži krušné a jeden chlapec zemřel, přežil jenom Tomáš.
Když se v květnu 1940 zhroutila fronta, Svobodovi a Vand zamířili na kolech do Marseille. V rámu svého bicyklu měl Svoboda plány zaměřovače, které chtěl předat Britům. Cesta dlouhá 600 kilometrů trvala strašné dva týdny.
Paní Svobodovou s malým chlapcem umístila jedna humanitární organizace na lodi směřující do portugalského Lisabonu. Svoboda našel místo na lodi směřující do Casablanky v Maroku. Cestující si s sebou nesměli brát větší věci. To platilo i pro Svobodu. „Buď vy, anebo to kolo!“ nařídil nekompromisně jeden důstojník. Vynálezci nezbylo nic jiného, než s kolem pohřbít ve vodách přístavu i své plány na zaměřovač.
V lednu 1941 se rodina dostala do USA.

Československo velmocí v počítačích!


V New Yorku nastoupil Svoboda k firmě ABAX, u níž opět navrhoval zaměřovače protiletadlového dělostřelectva. Polohu letadla vypočítával na analogovém počítači metodami, které sám vymyslel. Avšak továrnu vlastnil Mexičan, který měl podezřelé styky s Němci. Armáda proto od smlouvy s ním ustoupila.
Svoboda odešel v roce 1943 do Bostonu do Radiační laboratoře proslulé techniky MIT. Stal se členem skupiny konstruktérů, která vyvíjela radarem řízený protiletadlový zaměřovač pro válečné lodi Mark 56. Pracoval tedy s lidmi, kteří zakládali novou počítačovou techniku, jako byli Norbert Wiener, Claude E. Shannon, Howard Aiken, John von Neumann, a známý organizátor výzkumů Vanevar Bush.
Při vývoji Mark 56 Svoboda opět zazářil sérií neotřelých nápadů. Především vytvořil teorii, která umožnila navrhnout počítačové mechanismy. Zaměřovač v Bostonu brzy dokončili. V závěrečném období války v Pacifiku zachránil životy mnoha tisíc námořníků. Svoboda byl odměněn prestižním vyznamenáním Naval Ordnance Development. Je zřejmě jediným Čechem, který je získal.
Po skončení války mohli odborníci z Radiační laboratoře zveřejnit závěry svých studií z mikrovlnné, radarové, regulační a výpočtové techniky – vesměs výsledky, které se staly odrazovým můstkem pro další rozvoj těchto oborů. Svobodu požádali, aby do knižnice přispěl monografií, v níž by shrnul výsledky v analogové výpočetní technice.
Knihu Computing Mechanisms and Linkages (Výpočetní mechanismy a prvky) – první souhrnnou práci o výpočetní technice na světě – dopsal v červnu 1946 už v Praze. Vyšla anglicky, čínsky, rusky i v mnoha dalších jazycích.
Třebaže se před Svobodou otevírala jedinečná možnost zůstat na MIT, vrátil se domů. Tvrdil: „Tak jako je Švýcarsko světovou velmocí v hodinkách, tak se může stát Československo velmocí v počítačích!“
Avšak na katedře matematiky pražské ČVUT ho přijali s rozpaky. Starší profesoři v něm cítili konkurenta. Když nabídl právě dokončenou knihu jako podklad pro habilitaci na docenta, odmítli ji: „Tahle práce na to nestačí!“ Jmenování obdržel až později.
V roce 1948 zahájil Svoboda na Elektrotechnické fakultě ČVUT nepovinné přednášky pod názvem Stroje na zpracování informací. Uvědomoval si, že musí přivádět k nejnovějším znalostem o počítačích rovněž odborníky z elektroniky, spojů a příbuzných oborů, proto i pro ně pořádal populární přednášky. Čeští studenti se poprvé seznamovali s počítačovou technikou.
Přesto se necítil na pražské technice dobře. A komunistický puč v únoru 1948, který změnil atmosféru v celé společnosti, ho navíc uvěznil doma.
Při hledání základny pro vývojové práce narazil v Praze-Vokovicích na spřízněné duše ve filiálce Zbrojovky Brno, která vyráběla stroje pro děrné štítky. Svoboda tam postavil několik stolních kalkulaček s elektromagnetickými relé. Nikdo však o ně neměl zájem. Potom dokončil prototyp kalkulačního děrovače, který začala továrna – nyní už Aritma Praha – vyrábět pod označením T-50.
Za tento stroj, který doplňoval soustavu děrnoštítkových strojů, dostal Svoboda v roce 1955 Státní cenu Klementa Gottwalda. „Bylo to jediné uznání, které za veškerou svou zdejší činnost obdržel, nikdy se však k této poctě udělené komunistickým režimem nehlásil,“ napsal jeho spolupracovník Václav Černý do časopisu Vesmír v roce 1991.

První paralelní počítač na světě


S jedinečnou nabídkou přišel za Svobodou v roce 1950 profesor Eduard Čech, ředitel nově vzniklého Ústředního ústavu matematického: „Pane docente, nechcete u nás zřídit laboratoř matematických strojů?“
Samozřejmě tam s jedním kolegou nastoupil. Hned se pustil do vývoje počítače – prvního československého číslicového počítače, který dostal název SAPO (Samočinný počítač). Dobře věděl, že američtí kolegové na Pensylvánské univerzitě dali do provozu v únoru 1946 obrovský elektronkový počítač ENIAC – první na světě. Jeho tým se postupně rozrůstal.
Když na podzim 1952 vznikala Československá akademie věd, přešel do ní i Čechův ústav. O tři roky později se z něho vydělilo Svobodovo oddělení jako Ústav matematických strojů ČSAV.
Svoboda se stával legendou i mezi českými matematiky a inženýry. Jeho bývalý spolužák Jaroslav Kožešník, nyní ředitel Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV, ho považoval za nepříjemného konkurenta. Kožešník jehož hvězda v aparátu ČSAV stoupala, se ho pokusil za pomoci komunistických byrokratů zlikvidovat. Svoboda se chtěl vyhnout přímé konfrontaci. Docílil toho, že od 1. ledna 1958 byla jeho organizace převedena z Akademie věd pod křídla ministerstva všeobecného strojírenství.
Při stavbě počítače v domě na Loretánském náměstí na Hradčanech se konstruktéři potýkali s mnoha potížemi. Především neměli k dispozici kvalitní elektronky jako Američané, ale museli sáhnout po nepříliš spolehlivých elektromagnetických relé. Svoboda se proto rozhodl pro koncepci, kterou prosazoval proslulý teoretik John von Neumann, jehož znal z MIT – k paralelní struktuře. Tedy k architektuře stroje, o jaké zatím nikdo v praxi neuvažoval.
Ohromný stroj slavnostně spustili v únoru 1958. Inženýři ho používali k vědeckotechnickým výpočtům.

Umění navrhovat počítače


Komunističtí byrokraté dál omezovali Svobodovy pravomoci. Bez ohledu na to konstruktér rozpracovával další zařízení, EPOS 1 (Elektronický počítací stroj). Tuto verzi stavěl na elektronkách a polovodičových diodách. Současně počítal s budováním EPOS 2, v němž by vyměnil elektronky za tranzistory, objevené v roce 1948 v USA.
„Navrhovat počítače je něco podobného jako umění – hudba, malování, psaní básní,“ vyprávěl mi docent Svoboda na jaře 1964. „Člověk musí mít fantazii, ale nesmí se nikdy zamilovat do vlastní teorie, do jedné myšlenky, musí si stále nedůvěřovat, stále se zkoušet a když prohraje, rozdupat, zahodit myšlenku anebo celou už hotovou část projektu, nevzdat se, znovu a znovu se vzchopit… Ale ne vždycky vyhrajete hru s novými kartami, s novými obvody, s novou pamětí, s novými principy. Musíte se na všechno podívat s odstupem, musíte znát práce jiných a přitom se nebát fantazie, vždyť leckdy stačí drobounká změna a vlastnosti jedné části zařízení se k nepoznání změní… Přitom každé přídavné zařízení je tak obsažné jako malý samočinný počítač, musíte jej logicky navrhnout, musí být navrženy obvody, potom musí být vyzkoušeny a vyrobeny, potom se zkouší vcelku, potom se připojují k počítači… A z toho všeho jsme zpočátku nic neuměli, všechno jsme se museli učit. Je to prostě kouzlení.“
Svoboda jasnozřivě chápal, že metody nejmodernější výpočetní techniky mohou pomáhat rozvoji mnoha dalších oborů. Proto chodil mezi kamarády muzikanty, s nimiž se snažil najít cestu k tomu, aby hudební nástroje mohly řídit chytré automaty. Se svými inženýry rovněž navštěvoval lékaře, psychology, fyziology, matematiky a filozofy, kteří se od roku 1956 scházeli na psychiatrické klinice v Praze, aby neformálně debatovali o využití kybernetiky v přírodních vědách.

Druhý útěk do USA


Svoboda si brzy uvědomil, že práci, kterou má rád, může dělat jenom v Americe. Proto od roku 1958 hledal způsob, jakým by i s rodinou ilegálně opustit Československo. Každé léto zajížděli do přístavního města Warnemunde ve východním Německu anebo Wladislawowa v Polsku, aby vyzkoušeli, jestli by nemohli proklouznout na nějakou západní loď. Marně.
Po šesti pokusech svitla naděje. V létě 1964 získal docent souhlas k přednáškám ve Švýcarsku. Mohl si s sebou vzít i pětadvacetiletého Tomáše. Manželka však pas nedostala. Nakonec se shodli – jediná možnost spočívá v útěku paní přes Jugoslávii, kam se běžně smělo. Na výlet k Jaderskému moři se k nim připojil i Svobodův blízký spolupracovník inženýr Miroslav Valach s manželkou Zdenkou a synkem Pavlem.
V kampu u Záhřebu si však Pavel zlomil nohu. Chlapec trpěl křehkostí kostí, musel se proto okamžitě nejkratší cestou vrátil do Prahy. Pod touto záminkou směla rodina Valachů jet zpátky přes Rakousko. Milada, vybavená falešným pasem jako jejich teta patřící do rodiny, vyrazila s nimi.
Auto IFA, v němž jel docent se synem, však nebylo dost spolehlivé. Navíc je rakouský pohraničník nepustil dál – prý nemají povolení k průjezdu Rakouskem do Švýcarska. Museli jsme se proto vrátit zpátky do Záhřebu.
Ráno zatelefonoval docent Svoboda do bělehradské úřadovny FBI. Už před několika lety Američany upozornil, že chce uprchnout. Teď je požádal o pomoc k průjezdu Rakouskem. Američtí diplomaté intervenovali u rakouského velvyslance.
Zpočátku pracoval Svoboda u firmy General Electric v arizonském Phoenixu. Po dvou letech mu Kalifornská univerzita, jedna z nejprestižnějších vysokých škol, nabídla profesuru. Rodina se přestěhovala do Los Angeles. V Kalifornii se usadila řada českých exulantů.
Profesor Svoboda mohl v Kalifornii konečně přednášet a bádat bez jakýchkoliv omezení. „Založil několik nových kurzů, které se staly mezi posluchači velmi populárními, založil laboratoř pro logické navrhování počítačů a vyškolil řadu úspěšných doktorandů,“ shrnul Klír. „Ve výzkumu se věnoval převážně základním metodologickým otázkám logického návrhu, zejména jejich automatizaci na počítačích. Také vyvinul několik vysoce originálních a rychlých algoritmů pro aritmetické operace. V posledních letech svého života ho stále víc přitahovaly problémy paralelních počítačů.“

Vychovatel prvních generací


Začátkem října 1977 postihl Svobodu těžký infarkt. Sedmdesátiny oslavil v nemocnici. Potom zažádal o důchod. A přestěhovali se k synovi do Portlandu ve státě Oregon. Tomas Svoboda, který se stal úspěšným skladatelem, působil na tamní univerzitě jako profesor hudby.
Jakmile se vynálezce trochu zotavil, navázal v Portlandu spolupráci s výzkumným oddělením firmy Textronix. Jeho odborníky ovlivnil několika originálními myšlenkami.
Z domu Svobodových byl nádherný výhled na sopku Mt. St. Helens ve státu Washington, vzdálenou osmdesát kilometrů. V březnu 1980 se po více než sto letech začínala znovu probouzet k životu. Manželé rádi pozorovali obláčky, které občas vycházely z jejího vrcholu.
Starý pán se chystal na operaci srdce. Po infarktu je měl hodně zdevastované a lékaři si byli jisti, že ho dokáží spravit, aby vydrželo ještě dlouhá léta.
V neděli 18. května 1980 ráno se sopka ozvala mohutnou explozí. Odstřelila půlkilometrový vrcholek, zabila sedm desítek lidí a zničila obrovské území. Za chvilku našla paní Svobodová manžela ležet mrtvého na podlaze. Možná že by oslabená tepna praskla i bez výbuchu sopky. Nelze však vyloučit, že aorta nevydržela vzrušení a tlakovou vlnu vyvolanou explozí.
V létě 1997 odhalili na domě na Loretánském náměstí, kde vznikal SAPO, Svobodovi pamětní desku. V říjnu 1999 odměnil prezident republiky Václav Havel profesora Antonína Svobodu posmrtným udělením medaile Za zásluhy 1. stupně.

POČÍTAČE NASLOUCHAJÍ ČLOVĚKU



Fred Jelinek je jedním ze zakladatelů a úspěšných „propagátorů“ moderního směru využití statistických metod v počítačovém zpracování jazyka. Dnes téměř všechny komerční i výzkumné systémy pro rozpoznávání řeči na světě používají metody, které on se svojí skupinou rozpracovával ve výzkumném středisku IBM T. J. Watsona ve státě New York v USA. Díky těmto úspěchům a jeho kolegům-následovníkům v tomto výzkumném středisku (a později i jinde) se statistické metody velmi úspěšně začaly používat i v oblasti zpracování psaného textu (například ve strojovém překladu), kde dnes – alespoň ve výzkumné sféře – zcela dominují.
Docent Jan HAJIČ, DrSc., ředitel Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK


Z Československa se vystěhoval Frederick Jelinek – původně Bedřich Jelínek – spolu s matkou legálně. Když dostali v roce 1957 od bonnské vlády odškodnění za smrt otce v nacistickém koncentráku, rozhodl se, že se podívá na několik měsíců do Evropy. Zabloudil i do Vídně. Kamarádi Rakušané mu nadhodili, že za řekou je Bratislava. Napadlo ho: A co kdybych se podíval domů? Na československém konzulátu požádal o vízum.
Frederick se sešel s mnoha známými. Také se svým někdejším vůdcem skautského oddílu Jiřím Hofhansem. Ten s sebou přivedl i svého bývalého žáka Miloše Formana, začínajícího filmového režiséra.
Úterý 28. srpna podvečer Formana napadlo: „Pánové, pojďte se mnou na promítání jednoho nového filmu, jmenuje se Snadný život.“
Tak se Jelínek seznámil s autorkou námětu a scénáře filmu Milenou Tobolovou, studentkou Filmové fakulty Akademie múzických umění. Jelínkovi byla Milena sympatická hned od prvního okamžiku. Několikrát se s ní sešel.
Z Mnichova jí zavolal: „Chtěl bych si tě vzít. Souhlasíš?“ Souhlasila. Ale jak dostanou povolení ke sňatku a ona souhlas k odjezdu z republiky, nevěděli.

Se žlutou hvězdou na kabátu


Bedřich pocházel z rodiny váženého zubního lékaře na Kladně. Narodil se tam 18. listopadu 1932. MUDr. Vilém Jelínek byl Žid, musel se obávat pronásledování. V roce 1939 poslal do Londýna několik beden se zubařskými nástroji, aby mohl otevřít ordinaci v Británii. Známí mu odjezd rozmluvili: „Pane doktore, jste tady váženým občanem. Vám se přece nic stát nemůže…“
Na podzim 1941 se museli Jelínkovi odstěhovat do Prahy, kde žili ve stísněných poměrech. Později si doktor a syn museli připevnit na kabáty žluté hvězdy – označení pro Židy.
V únoru 1945 byl zařazen do transportu do židovského ghetta v Terezíně dr. Jelínek. Béďa vyvázl, protože matka už dřív písemně prohlásila, že její manžel není synovým otcem, vyspala se s jiným mužem, árijcem. Přes různé lidi podplatili gestapáky, aby téhle pohádce prozatím uvěřili.

„Podruhé už takovou chybu neudělám!“


Koncem dubna 1945 vypukla v Terezíně epidemie tyfu. MUDr. Jelínek se při ošetřování pacientů nakazil a 11. května zemřel.
Bedřich nastoupil do gymnázia v Dušní ulici. Také se stal junákem ve středisku vodních skautů Šipka.
Převrat v únoru 1948 chlapec hluboce prožíval – četl noviny, horoval pro národní socialisty a teď se k moci dostali komunisté.
Matka Gottwaldův režim prokoukla. A rozhodla, že se vystěhují: „Podruhé už takovou chybu neudělám, abych zůstala.“ Také se obávala, aby se syn kvůli tomu, že je „buržoazního původu“, nedostal na univerzitu.
Energetická paní vyřídila pro sebe a syna vystěhovalecké pasy. Současně požádala o pobytové vízum ve Spojených státech. „Matka se narodila českým rodičům v Curychu, a proto měla nárok na to, aby ji Američané brali jako Švýcarku,“ vysvětluje Jelinek. „Spojené státy totiž měly kvóty pro přistěhovalce z jednotlivých států. Naštěstí ze Švýcarska se tam vystěhovával málokdo.“
Koncem října dorazili do New Yorku. Podnájem jim poskytla přítelkyně. Matka si vydělávala tím, že vařila v několika rodinách, nakonec se usadila jako kuchařka v české sokolovně a v Národním domě.

Tvrdá léta studentská


„Ještě doma jsem přemýšlel o tom, že se stanu právníkem. Ale v Americe byla tahle dráha pro mne zavřená. Vždycky zůstane v mé angličtině neamerický přízvuk – a ten by u soudů nevypadal dobře. Kromě toho studium práv tam trvá sedm let – a já musel vydělávat peníze, abych přispíval matce.“
Bude studovat elektrotechniku, která trvá jenom čtyři roky. Aby měl na školné, nechal se na podzim 1950 zapsat na večerní studium v newyorské City College a ve dne jezdil do továrny vyrábějící transformátory, vypomáhal tam v laboratoři.
Po dvou letech získal stipendium od Výboru pro Svobodnou Evropu. Musel podepsat závazek, že jakmile se Československo stane opět svobodným státem, hned se tam vrátí. Udělal to rád, taková představa ho lákala. Mohl tedy nastoupit na denní studium na technice svých snů – na Massachusettský technický institut (Massachusetts Institute of Technology) u Bostonu.
V roce 1956 získal titul bakaláře věd v oboru elektrotechniky. Zůstal na technice jako asistent a pracoval na velkém doktorátu.

Intervence na nejvyšší úrovni


Americkým občanem se stal Frederick Jelínek po pěti letech – v roce 1955.
Milena Tobolová usilovala o to, aby ji československé úřady pustily do USA. Marně. Ani FAMU jí nedovolili dokončit – vyhodili jí, protože se chtěla vystěhovat. Když si ji chtěl Frederick vzít, úřady jim svatbu nepovolily. A Milena zůstala nezaměstnaná.
Co kdyby požádali o pomoc Cyruse Eatona, který se přátelí se sovětským vůdcem Chruščovem? Jelínkův profesor Robert Fano si uvědomil, že Eatona určitě zná ředitel laboratoře pro výzkum elektroniky Jerome Wiesner, který patřil mezi poradce prezidenta Eisenhowera. Wiesner se spojil s Eatonem. Průmyslník slíbil, že jakmile přijede Nikita Chruščov na podzim do New Yorku, poví mu o tom.
Chruščov velkomyslně slíbil, že to v Praze zařídí. Taková maličkost by přece neměla překážet mezinárodní spolupráci a boji za mír!
V září 1960 zatelefonovali slečně Tobolové z Barrandova: „Proč nepracujete jako scenáristka?“ Byla to licoměrnost. „Nežádala jsem o to,“ vzpomíná dnes. „Zřejmě od StB věděli, že mě brzy pustí. Ale ani já, ani Béďa jsme to netušili. Chtěli, abych si nemohla v zahraničí stěžovat, že jsem byla nezaměstnaná.“
Ve čtvrtek 9. prosince 1960 se Jelínkovi ozval v telefonu český hlas: „Jsem československý vědecký atašé a rád bych s vámi mluvil. Přijel jsem kvůli vám do Cambridge. Bydlím v hotelu Sheraton.“
„Dobrá, přijdu. Ale vezmu si sebou svědka. Nebude vám vadit, když se mnou přijde také profesor Wiesner?“
Sešli se v hotelovém baru. Diplomat se rozplýval nadšením. Nakonec vyklopil novinu, kvůli níž přijel: „Pane Jelínku, prezident Novotný rozhodl, že z humanitárních důvodů pustí slečnu Tobolovou za vámi.“
Začátkem ledna 1961 jí propustily úřady z československého občanství a umožnily jí odjezd do Mnichova. V pátek 4. února 1961 se v Cambridge stala slečna Tobolová paní Jelínkovou. Po čtyřletém úsilí.

Na čas u IBM


Koncem roku 1961 obhájil Jelínek doktorskou práci z kybernetiky. Diplom převzal v lednu 1962. Avšak jeho přitahovala lingvistika. Na podzim 1962 se přestěhoval na prestižní Cornellovu univerzitu do Ithacy u New Yorku.
Po deseti letech byl Jelínek jmenován na Cornellu profesorem. O každých letních prázdninách si vždycky zařídil nějakou práci mimo univerzitu. Zavolal známým do IBM, jestli by ho od července nepotřebovali. Jistě!
Nastoupil ve středisku pro zpracování jazyka a řeči v Yorktown Heightsu ve státu New York. Vedení IBM se obávalo, že o klasické počítače přestane být zájem, a proto hledalo nové cesty k jejich zatraktivnění. Kdyby se podařilo přimět počítače k tomu, aby porozuměly lidskému hlasu, případně dokázaly řeč analyzovat, určitě by se opět rozběhl jejich prodej.
Dosavadní vedoucí střediska právě odcházel do funkce ředitele filiálky v Tel Avivu. Nového nemohli ze svého středu sehnat. A pak si vzpomněli na Jelínka: „Nevzal bys to? Aspoň na čas.“ Požádal tedy univerzitu o roční neplacené volno. A po roce, kdy ho nová práce zaujala a pořád nebyli hotovi, o další rok. Po dvou letech na profesorské místo na Cornellu rezignoval.

Se statistikou na lidskou řeč


„Hledali jsme principy, které by počítači umožnily, aby zachytil, rozpoznal a správně zapsal mluvené slovo,“ vysvětluje profesor Jelínek. „Můj indický kolega a já jsme se dosud zabývali teorií informace, americký kolega byl fyzik. Šli jsme na tento problém víceméně jako laici, jako lidé, kteří nejsou zajatci obvyklých lingvistických přístupů. Mohli jsme proto zvolit úplně novou cestu, kterou by lingvisté možná považovali za nesmyslnou.
Naše skupina se rozrůstala. Dřeli jsme na tom dvě desetiletí. Každý člověk má jinou výslovnost, u každého slova existuje mnoho variant, proto není dokonalý převod hlasu do stroje jednoduchý. Zjistili jsme, že pravděpodobnost správného zachycení se dá statisticky zpracovat. To je princip, který se stal základem pro všechny další práce.“
„Profesor Jelínek šel proti proudu tehdejších teorií, a to mu umožnilo, aby se stal průkopníkem využití statistických metod na lidskou řeč,“ říká docent Jan Hajič, ředitel Ústavu formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. „Proto v amerických vědeckých kruzích zazářil jako hvězda první velikosti.“
„Současné počítače, které umí rozpoznávat lidskou řeč, používají slovník asi 60 tisíc slov“, vysvětluje Jelínek. „I když do počítače neuložíte všechny možné varianty slov, tak pro mluvenou angličtinu je tento počet dostatečný, protože pokrývá až 99 procent všech možných promluv.“ Metody, které navrhl, pracují na statistickém principu, a využívají například poznatku, jak často se v daném jazyku objevují za sebou určitá slova. Statisticky se popisují i krátké zvuky, které člověk postupně vysloví při promluvě nějaké věty.
Na základě počítačového rozpoznávání řeči vznikly například automaty pro nákup jízdenek – cestující vysloví stanici, kam chce jet, a dobu odjezdu vlaku a automat tomuto požadavku porozumí a cestujícího obslouží. Ve Spojených státech existují též některé telefonní informační služby, kde vám počítač odpoví hlasem na váš dotaz ohledně nejbližší čínské restaurace nebo policejní stanice či obchodu s elektronikou.
Na stejném principu se konstruují i miniaturní překládací stroje. Uloží se do nich základní věty a jejich překlad v jiném jazyce. Pomocí statistických metod program zjisti, jak byly jednotlivé formulace přeloženy a zapamatuje si ty nejčastější.
Americká armáda si nechala vyrobit stovky malých překladatelských aparátů, které zkouší v Afghánistánu a v Iráku. Samozřejmě mají omezenou kapacitu, ale pro první porozumění jsou důležitá.
V roce 1998 shrnul Jelínek tyto poznatky v knize, která je dnes biblí rozpoznávání řeči pomocí počítačů
„Dnešní výzkum se soustřeďuje na získávání informací z namluvených souborů,“ pokračuje Jelínek. „Jde o schopnost počítačů analyzovat lidskou řeč. Některé počítače už můžeme naučit zachycovat určitá konkrétní témata. Například se používají při zpracování výpovědí lidí, kteří přežili holocaust – ty byly zaznamenány v mnoha jazycích v rámci projektu Malach, což v hebrejštině znamená Anděl. Počítače by v nich měly najít témata a zážitky, které se opakují, ty roztřídit a umožnit tak historikům, aby získali obecnější pohled na tyto strašlivé události.“
Po jednadvaceti letech, v roce 1993, se Jelínek vrátil do akademické sféry. Univerzita Johnse Hopkinse v Baltimoru mu nabídla profesuru.

Společné projekty s Prahou


„Béďa“, jak mu čeští kolegové říkají, navázal styk s Ústavem formální a analytické lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Strávil tam rok 2001 jako hostující profesor – „bez nároku na plat“, jak zdůrazňuje. V listopadu mu univerzita udělila titul doktora honoris causa.
S lingvistickým ústavem pracoval i v pozdějších letech postupně na několika projektech. Začal na projektu MALACH (www.clsp.jhu.edu/research/malach), ve kterém se analyzují nahrávky a vzpomínky těch, kteří přežili holocaust, pokračoval na úkolech automatického rozpoznávání češtiny a strojového překladu a v poslední době zejména na projektu Partnerství pro mezinárodní výzkum a vzdělání PIRE (www.clsp.jhu.edu/research/pire). PIRE sponzoruje americká Národní vědecká nadace, která umožňuje, aby se američtí postgraduální studenti vzdělávali v Česku v oblastech, kde se věda a výzkum dělají na špičkové světové úrovni, ale jinak, než ve Spojených státech. Pražský Ústav formální a aplikované lingvistiky má v tomto projektu na starosti zejména významovou analýzu přirozeného jazyka.
„Za těch víc než třicet let jsme v počítačové lingvistice neudělali žádný zásadně nový objev,“ konstatuje profesor Jelínek. „Pořád se snažíme zdokonalovat věci už vymyšlené. A kdy začnou počítače mluvit a myslet jako člověk? Nevím, zatím taková představa není na obzoru.“

nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks