Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

knihy

11.12.2006 OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA - úryvky

Koncem srpna 1989, po tom, co při protestech u příležitosti 21. výročí okupace Československa armádami Varšavské smlouvy běsnili esenbáci a estebáci proti manifestantům v centru Prahy, jsem se vsadil s přítelkyní dr. Renatou Schmiedbergerovou, že příští rok už budu moci napsat svobodně o tom, jak to vlastně v osmašedesátém bylo. Natolik už bylo ve vzduchu cítit, že komunistický režim se kymácí a bude muset ustoupit. Sázku jsem vyhrál – a v Mladé frontě a souběžně i ve Svobodné Evropě jsem uveřejnil příběh ze zákulisí příprav k přepadení Československa. Získal jsem i unikátní svědectví některých tehdejších vysokých československých důstojníků včetně příslušníka Zpravodajské správy generálního štábu.


OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA - úryvky-1K prvnímu výročí listopadové revoluce jsem se pokusil najít kořeny i tohoto přelomu. Později jsem v Mladé frontě Dnes psal o neznámých stránkách bolševické revoluce v roce 1917, o vzniku Československa v roce 1918 i o jeho rozpadu v letech 1938-1939, o Květnové revoluci 1945, o únorovém puči komunistů v roce 1948... Někdy jsem objevil dosud neznámé skutečnosti, jako například v archivu ÚV KSČ seznam důstojníků Sboru národní bezpečnosti, kvůli jejichž přeřazení formálně vypukla vládní krize v únoru 1948.
Avšak vždycky jsem psal příběhy delší, než se vešly do novin, takže jsem je musel zkracovat na příslušnou míru. Brzy jsem si začal říkat: Možná, že by z toho mohla být jednou kniha. Přiměly mě k tomu i dopisy a telefonáty čtenářů, především učitelů, kteří chtěli o těchto událostech vyprávět ve škole dětem, a přitom neměli z čeho čerpat.
Postupem doby se vynořovaly nové a nové skutečnosti o historii Československa, zvláště pak od pětačtyřicátého roku. Na některé jsem přicházel i při sběru materiálů pro jiný projekt, kterým je historie československých výzvědných služeb.
Pro knižní podobu jsem většinu příběhů důkladně přepracoval, doplnil dalšími vzpomínkami a pokusil se všechny přelomy zařadit i do širšího mezinárodního vývoje. Také jsem dopsal kapitolu poslední – o rozpadu Československa.

OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA - úryvky-2MUDr. Renata Schmidbergerová byla vlastně inspirací k této knize

Měl jsem možnost rozšířit popis těchto událostí i o svědectví dalších lidí. Například od prezidenta Václava Havla jsem se dověděl o jeho podivuhodných setkáních s různými vyjednavači v letech 1988–1989 i o jeho prvních krocích na Hradě. Svědci, kteří chtějí zůstat v anonymitě, zase vyprávěli o zákulisních jednáních nejvyšších československých komunistických činitelů během léta a podzimu 1989. Premiér Václav Klaus vysvětlil, co bylo pro něho během procesu rozpadu federace v roce 1992 nejtěžší a kde k tomu bral sílu. Zákulisí těchto vyjednávání mně přiblížil místopředseda ODS Miroslav Macek.
Do úvodu knihy jsem zařadil i vyprávění o bolševické revoluci. Třebaže nepatří k mezníkům československé historie, nepříznivě ovlivnila 20. století včetně života obyvatel naší země.
Bohužel u některých kritických okamžiků určité otazníky, na které neumí pamětníci ani historici odpovědět, zůstávají. Přesněji řečeno: zasvěcení účastníci mlčí, a tím vzbuzují všechny možné dohady. Ovšem když se podíváme do historie jiných zemí, vidíme, že i u jejich klíčových událostí přetrvávají mnohé nezodpovězené souvislosti.


1918: VŮDCOVÉ ZMEŠKALI PŘEVRAT



Československé legie zničily na Sibiři bolševický odpor – oznamoval telegram konzula Caldwella z Vladivostoku. Na státním departmentu ho četli ve čtvrtek 5. září 1918.
Avšak potom už přicházely zprávy chmurnější. Tříměsíční boje legionáře fyziky a psychicky vyčerpaly, ostatně někteří z nich bojovali už od roku 1914, většina jeden až dva roky bez jakéhokoliv oddechu. Kromě toho slibované posily nepřijížděly, ruští demokratičtí vůdcové byli neschopní, naopak bolševičtí agitátoři poukazovali na to, že se Čechoslováci stali obětí machinací Dohody... Legie musely vyklízet jedno město za druhým a ustupovat na východ.
Marně se snažil Masaryk na své další schůzce s Wilsonem 11. září získat amerického prezidenta pro rozsáhlejší intervenci.
„Neznám příklad z historie válek, že by se tak chatrně vyzbrojená armáda chovala tak jako vaše,“ složil Wilson Masarykovi poklonu. – Ale americké vojáky na Sibiř nepošleme. Počítáme spíše s Japonci.
Kdo by měl spojeneckým divizím v Rusku velet? Francouzi nemají vždycky dost citu pro ruský lid. Japonci? To by nebylo příjemné ani Rusům, ani Američanům. A což vy, Čechoslováci?
Kdyby tam Japonci poslali víc vojáků, měli by mít i vrchní velení – namítl Masaryk. Ale Wilson nebyl přesvědčen o tom, že by se Japonci k něčemu takovému rozhodli.
V pátek 13. září přijel Masaryk do New Yorku. Měl promluvit ke krajanům v sokolovně na 71. ulici. Přeplněný sál ho uvítal spontánním voláním: Ať žije první prezident Československa!
V neděli se konala obrovská schůze v Carnegie Hall v New Yorku na podporu nezávislosti národů střední Evropy. Chvíli předtím přišla zpráva, že Vídeň požádala bez vědomí Berlína o mír. Masaryk, jehož autorita z něho udělala hlavního řečníka, rakouskou žádost rozdrtil: Centrální mocnosti chtějí mít volnou ruku k jednání doma a v Rusku. To jim nesmíme dovolit!
Rakouská nabídka byla nepřijatelná. Clemenceau jménem Francie odpověděl, že mezi právem a zločinem není vyjednávání možné. Američané ji odmítli během pouhých třiceti minut.
Spojenci vítězili na všech frontách. Na 26. září chystali ve Francii další generální ofenzivu. Lansing proto už před tím připravil koncept podmínek pro mírová jednání. Jeden z bodů požadoval samostatnost pro Československo.
V neděli 29. září kapitulovalo Bulharsko. „Německý a rakouský generální štáb tuhle třetí frontu podcenily,“ zdůrazňuje Klimek. „Neměly tam žádné své divize. Tím Bulhaři odkryli cestu do Uher a potom na Rakousko. Toho využil britský a francouzský expediční sbor. To byl zlom ve válce.“
Staněk pronesl v říšském sněmu 2. října projev, kterým Češi ukončili jednání s Vídní: „Nikdo s vámi již nevyjednává... Pro ústřední mocnosti nebyla dobrovolně prolita ani jediná krůpěj naší krve... Každé gesto monarchie, jako by se chtěla podříditi civilizovanému evropejství, není ničím jiným než nestoudným pokrytectvím... Naším programem minimálním jest stát československý, jenž bude zahrnovati také zemi slovenskou v jejích zeměpisných hranicích... Nechtěli jste nás připustiti k mírovému jednání, ale nyní budou se tohoto jednání, a to proti vaší vůli, účastniti zástupcové čeští, a to zástupci československých brigád. Vy budete nuceni jednati s nimi, a proto my nejednáme s vámi.“
Ještě před několika týdny by taková slova poslanci vynesla zbavení imunity a soud. Dnes už na to nikdo nepomyslel. Po příkladu Čechů promluvili ve sněmovně ostře i poslanci polští a jihoslovanští.
V neděli 6. října potkal na chodbách říšského sněmu vůdce rakouské sociální demokracie Viktor Adler Tusara. Srdečně vám gratuluju! – potřásal mu rukou. – Máte svůj vlastní stát.
V pátek hovořil prezident v Kongresu. Zmínil se, že je třeba uspokojit národní aspirace v Rakousko-Uhersku. Avšak mluvil tak nejasně, že Masaryka polekal: Co když nepočítá s rozbitím monarchie? Kromě toho starý pán četl v amerických novinách, že vídeňská vláda počítá s federalizací země.
Český vůdce netušil, co v pondělí řekl Wilson prvnímu lordu britské admirality Eriku Geddesovi: Rozdělení Rakouska je nezbytné, protože to USA už slíbily jeho utlačovaným národům.
Musíme vytvořit vládu a zahájit její činnost! – rozhodl Masaryk na poradě se svými spolupracovníky v sobotu dopoledne. Vládu vyhlásí Beneš a já připravím Deklaraci nezávislosti. Prohlášení vyjde z americké Deklarace nezávislosti, abychom ji Američanům připomněli, ale bude naše! Hned pošleme telegram Benešovi!
V neděli došla do Washingtonu odpověď z Berlína. Masaryk ji okomentoval a v pondělí poslal své poznámky Lansingovi, Houseovi a některým diplomatům. Také by bylo třeba změnit Wilsonových proslulých „14 bodů“ z ledna, kde se ještě nemluvilo o rozbití Rakousko-Uherska – upozornil. Ten den rozeslal třem americkým přátelům i první náčrt Deklarace nezávislosti.
Wilson odpověděl Němcům v pondělí. Nemáte právo cokoliv žádat. Musíte se podrobit všem požadavkům Spojenců, vaše vojska musí přestat s ničením a v Berlíně musí být nastolena vláda zvolená lidem! Vídni odpoví USA zvlášť.
Nehrozí nebezpečí, že Spojenci přijmou rakousko-uherské návrhy na federalizaci? – děsili se exulanti v kanceláři ČNR na Rue Bonaparte číslo 18. Beneš je v Římě. Musíme ho zavolat zpátky!
Beneš okamžitě přijel a ještě večer v pátek 11. října zašel za státním tajemníkem Philippem Berthelotem do úřadu na ulici Quai d' Orsay.
Ne, s Rakouskem nebudeme vyjednávat – ubezpečuje ho Berthelote.
Můžeme tedy vyhlásit utvoření Prozatímní vlády? Masaryk mu už 26. září navrhoval tento krok. Vyjednává s Američany půjčku pro legie – a potřebuje vystupovat ve funkci šéfa vlády.
Můžete! – souhlasí francouzský diplomat.
Když se Beneš vrátil do kanceláře, čekal tam na něj i šifrovaný vzkaz z Prahy z 29. září: S Vídní nebude nikdo vyjednávat.
Sedl ke stolu a začal koncipovat diplomatickou nótu pro dohodové velmoci. Oznamuje jim vznik zatímní vlády československé. Jejím předsedou a ministrem financí je Tomáš G. Masaryk, ministrem zahraničí a vnitra Edvard Beneš a ministrem války generál Milan R. Štefánik. Diplomatičtí zástupci v hodnosti chargé d'affaires jsou: v Londýně Štefan Osuský, v Paříži Lev Sychrava, v Římě Lev Borský, ve Washingtonu Karel Pergler a v Rusku Bohdan Pavlů.
V pondělí zašel s listinami na ministerstvo zahraničí. Francouzští úředníci mu ještě pomohli některé formulace zpřesnit. Opisy této nóty Beneš rozeslal ostatním spojeneckým vládám.
Druhý den, v úterý 15. října, dostal Beneš od Pichona oficiální dopis: Francouzská vláda uznává Zatímní vládu československou. Během několika dnů přišly telegramy s obdobnými zprávami z ostatních spojeneckých metropolí.
„Boj o ideu československého státu byl dobojován,“ konstatoval Ferdinand Peroutka. „Zbývalo učinit ideu skutečností... Národ doma musil se teprve dostat na úroveň zahraniční revoluce, jež jej předběhla.“
Masaryk dokončil washingtonskou Deklaraci nezávislosti českého a slovenského národa 16. října. Chtěl ji uveřejnit dřív, než císař Karel vydá patent o federalizaci Rakouska a než Wilson odpoví Vídni. Teď ji američtí přátelé ještě vypilují a upraví.
V sobotu 19. října uveřejnily Deklaraci americké noviny. A vedle ní zprávu o vídeňském projektu federalizace západní části Rakouska podle národních hranic, tedy bez Slovenska a Sudet.
„Československý stát bude republikou,“ prohlašuje Deklarace. „Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívati na všeobecném právu hlasovacím; ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na úroveň mužům. Práva menšin budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávati zásady iniciativy a referenda...“
„Krok se neminul úspěchem,“ pochvaloval si později Masaryk, „úspěch byl velký nejen na veřejnosti a v tisku, ale i v kruzích vládních a zejména v Bílém domě. Prezident Wilson v listě mně poslaném praví, že jej Deklarace nezávislosti hluboce pohnula...“
V neděli Wilson zamítl rakousko-uherské návrhy. Vždyť jeho „14 bodů“ ze začátku roku už vývoj překonal. Nesouhlasí s federalizací, protože USA de facto uznaly československou vládu a národní snahy jihoslovanské. O budoucnosti Čech a Slovenska musí rozhodnout Čechoslováci sami!
Císař Karel stále hledal záchranu pro monarchii. Poslal proto do švýcarského hlavního města Bernu své zvláštní vyslance – maďarského politika Gyulu Andrássyho, o němž se proslýchalo, že by mohl být novým ministrem zahraničí, a polského šlechtice Adama Tarnowského. Měli sondovat půdu. Jenže o separátní mír s Rakouskem už neměl zájem nikdo.
Unie středoevropských národů chystala konferenci ve Filadelfii. Vždyť nezávislost požadovali nejen Čechoslováci, Jihoslované a Poláci, ale i další národy. A protože Američané nejsou příliš zběhlí v zeměpisu, mohli tam přijít i Arméni, Palestinci, Židé a zástupci dalších národů, které nepatří do tohoto regionu.
Situace v Čechách se zostřovala. Šámal o tom informoval 10. října Beneše přes holandskou spojku: „Odpovídáme v dorozumění se všemi stranami, vyjímajíce klerikály: Nemějte obav, nepustíme se do žádného jednání s Rakouskem, pod žádnou podmínkou a v žádné formě. Ani klerikálové ne. Pasivní rezistence administrativy probíhá, a současně provádíme a připravujeme vše k nastolení prozatímní vlády, která by dbala o zachování pořádku ve všech českých zemích do příchodu spojenců a do vašeho návratu. S revolucí počítat asi vůbec nelze, při panujícím hladu je obava, že by přešla na koleje bolševické... Obě cesty naše přes Holandsko a Švýcarsko fungují dobře. Lomoz.“ Podpis byl jako obvykle krycím jménem.
Když o dva dny později byli zástupci Českého svazu na audienci u zoufalého císaře Karla, jakoukoliv spolupráci s Vídní odmítli. Nechceme místa ve vládě! Chceme jet do Švýcarska, abychom se domluvili s našimi zahraničními představiteli, s Benešem. Vláda nám však odmítá dát pasy. Ale my doma nemůžeme sami o ničem rozhodovat, jedině v souladu se zahraniční akcí.


1945: AMERIČANÉ ZŮSTALI U ROKYCAN



Pražské vysílání monitorují pracovníci odposlechové služby BBC v Eaveshamu. Ale brzy nato bylo znenadání přerušeno. Okamžitě to oznamují do Londýna. Britové tlumočí tuto nenadálou zprávu Hubertu Ripkovi, ministrovi, který v Londýně vyřizuje záležitosti exilové československé vlády.
Co se to proboha v Praze děje? Zřejmě povstání! Proč nám to neoznámila vysílačka kapitána Nechanského? Nikdo nic neví. Londýn telegraficky žádá Nechanského o podrobnosti.
Teprve v podvečer vylaďuje Eavesham opět stanici Praha, která se přepojila na silnější vysílač v Mělníce. I když příjem ruší atmosférické poruchy, z vysílání je zřejmé, že ozbrojené povstání vypuklo. Zprávy o situaci podávají redaktoři a hlasatelé rozhlasu podle hlášení, která dostávají od nejrůznějších lidí. O půl osmé oznamuje stanice Praha, že od Benešova přijíždějí esesácké tanky. Proto žádá o pomoc hloubkové letce.
Ripka připravil relaci pro české vysílání z Londýna. Zdraví bojující Pražany a potvrzuje, že Česká národní rada převzala moc jménem československé vlády a prezidenta. Od této chvíle se ČNR podřizují pracovníci rozhlasu.
Mezitím žádá Hubert Ripka britské úřady o pomoc. Potřebujeme, abyste uvolnily na pomoc československé letce a vojáky. Letci mohou po menších přípravách odletět. Americké dopravní letouny ze základny v italském Bari se zase chystají, že shodí v okolí Prahy výzbroj pro několik tisíc mužů.
Vláda spolu s prezidentem Edvardem Benešem je nyní na východním Slovensku v Košicích. Někteří činitelé se přesunou do Prahy – rozhoduje kabinet na mimořádném zasedání. Pozdě večer telegrafuje ministr obrany Ludvík Svoboda z Košic plukovníku Heliodoru Píkovi, který vede československou vojenskou misi v Moskvě: Zjistěte, jestli Sověti mohou dopravit do Prahy 600 lidí. „Je to pět ministrů pod vedením ministra Noska, skupina ministerstva národní obrany a zvláštní vojenský oddíl. Doprovod stíhačů žádoucí...“
Půl hodiny po půlnoci, už v neděli 6. května, dešifruje tuto depeši v Moskvě poručík Martiš. Heliodor Píka ví o povstání z pražského rozhlasu a z Londýna. Po čtvrté hodině ráno tlumočí telefonicky velitel vojenské mise generálu Alexeji Antonovovi žádost československé vlády.
Podle memoárů tehdejšího zástupce náčelníka generálního štábu generála Sergeje Štěmenka se Sověti teprve od Píky dověděli o povstání v Praze. Mezitím ředitel tiskové agentury TASS N. Palgunov poslal ráno šéfovi Stalinova sekretariátu Alexandru Poskrebyševovi přehled nočních žádostí pražského vysílače v ruském a anglickém jazyce. Čtyři z nich adresuje jakýsi Vitovskij podplukovníku Sidorovovi ze 4. správy stanice NKVD v Kyjevě. Jedna výzva je určena vlasovcům. Další ruská volání Prahy směřují k Rudé armádě, anglická k britským a americkým vojskům.
Vitovskij byl zřejmě jedním z výsadkářů tajné služby NKVD, kteří dorazili do Prahy z brdských lesů začátkem května. Tyto depeše tedy potvrzují dosavadní nejasné informace o jejich pobytu v Praze.
V neděli ráno volá náčelník generálního štábu Antonov Stalina. Sovětský vůdce rozhoduje, aby pražská operace začala okamžitě, o den dřív. Původně měla Rudá armáda zahájit pochod do české kotliny 7. května, přičemž k Vltavě měla dojít po šesti dnech. O odletu stovek lidí vyslaných československou vládou ze Slovenska do Čech se nemluví.
Komunistické funkcionáře v Košicích zprávy z Prahy zdrtily.
„Připadá mi to spíš jako provokace,“ stýská si předseda KSČ a místopředseda vlády Klement Gottwald před sovětským válečným zpravodajem Michailem Veršininem. „Naši nejlepší lidé přijdou o život těsně před vítězstvím. Kromě toho hrozí velké nebezpečí, že Američané a Angličané obsadí Prahu dřív, než tam dorazí Malinovskij a Koněv.“
„To by právě Benešovi vyhovovalo, aby nám komunistům diktoval své podmínky,“ obává se ministr informací Václav Kopecký.
„A to je také na celé situaci v Praze tragické,“ tvrdě říká Gottwald. „Je třeba, aby se o tom dověděla sovětská vláda.“
Situace v Košicích byla velice složitá a stěží se dnes dobereme plné pravdy o všech událostech. Nasvědčuje tomu poznámka Prokopa Drtiny v jeho memoárech: „Tehdy mezi námi v Košicích panovala nedoložená a neprokazatelná pověst, že se Fierlinger a Gottwald obrátili naléhavě přes velvyslance Valeriana Zorina do Kremlu na Stalina, aby Američané nepřišli do Prahy dřív než Rusové.“ Později Fierlinger přiznal, že když mu Zorin předal nabídku generála Eisenhowera na osvobození Prahy Američany – pokud si to bude československá vláda přát – , odmítl, aniž se o tom se svými ministry poradil.
Ostatně už za války Fierlinger jako československý vyslanec v Moskvě tam spíš prosazoval zájmy Kremlu než londýnské vlády, jak měl podle svého pověření činit. Jeho jmenováním premiérem volil Beneš menší zlo, protože Gottwalda nechtěl a londýnské politiky by zase nepřijal Kreml.
Škoda, že v Košicích nemohli být akreditováni rovněž diplomaté západních velmocí. Sověti správně předvídali, když je tam nepustili – a vymluvili se na to, že poblíž fronty nemohou zajistit jejich plnou bezpečnost. Kdyby totiž za Benešem přišel americký velvyslanec, jistě by potom dostala Pattonova armáda rozkaz k dalšímu postupu.
Ovšem také někteří pražští komunisté si uvědomili ošidnost situace. Anebo je Moskva instruovala prostřednictvím svých výsadkářů? Nevíme. Rozhodně je zajímavé, že se v prvních dnech povstání objevily v pražských ulicích komunistické letáky, které varovaly: „Ještě jednou zdůrazňujeme nevhodný okamžik, kdy všeobecná kapitulace nacistů byla otázkou dní či hodin. Bylo toto vystoupení v souladu se strategií Rudé armády, nebo jen podníceno ctižádostí jednotlivců?...“ Historik Vladislav Moulis upozornil: Třebaže není jasný autor letáku, jeho text dokazoval, „že komunisté uvažovali »zcela po moskevsku«“.
Boj o budovu rozhlasu v Praze pokračuje celé odpoledne. Na pomoc přijel štábní kapitán Valtr se svým oddílem. Když policisté zjistili, že Němci ochranu budovy posílili, rozběhli se spolu s ozbrojenými železničáři, hasiči a civilisty do protějších domů, odkud zahájili na esesáky v rádiu palbu. Také zlikvidovali vojenský autokar plný Němců, který jel jednotce SS na pomoc.
Mančal, Malík a Kozák jsou uzavřeni v hlasatelně číslo pět – v betonové kleci bez oken, jejíž umístění Němci neznají. Zprávy dostávají od kolegů telefonem. I když nevědí, jestli někdy vyváznou, vždyť budovu vojáci podminovali a každou chvilku mohou vylomit dveře, pořád hovoří k národu jasnými a pevnými hlasy.
Později hasiči přivážejí stříkačku a vyplavují německé obránce ze suterénu. Další skupina postupuje po okolních střechách. Z domu číslo 13 v Římské ulici se probourávají shora do rozhlasu.
Páté patro dobyto! A za chvíli: Čtvrté patro dobyto!... Rozhlasáci oznamují telefonem hlasatelům v betonové krabici, že se k nim probíjejí.
V šest hodin večer se německá posádka vzdává. Rozhlas je opět v českých rukou.

HLÁŠENĺ Z TELEFONNĺ BUDKY



Ve středu 25. dubna nařídil velitel 12. skupiny armád Omar Bradley veliteli 3. armády Georgeovi Pattonovi: Ať tvoje vojska zajistí hranice Československa až po Rakousko!
Američané postupně získávali přechody do nitra české kotliny. Některé museli urputně vybojovat s fanatickými nacisty, někde dokonce s dětmi v uniformách Hitlerovy mládeže – Hitlerjügend. Obsadili Aš, Cheb. Sokolov, Karlovy Vary, Klášterec nad Ohří, pronikali na Tachovsko a Všerubským průsmykem na Chodsko.
V noci ze 3. na 4. května Churchill opět žádal Eisenhowera, aby zvážil osvobození Prahy. Vrchní velitel angloamerických vojsk si začal uvědomovat, že by to jeho divizím nedalo tolik práce. Proto v podvečer informoval náčelníka sovětského generálního štábu generála Alexeje Antonova: „...bude-li to situace vyžadovat, jsme připraveni postupovat v Československu až po linii řek Vltavy a Labe, abychom vyčistili jejich západní břeh...“ V té době sváděla Rudá armáda prudké boje ještě na Moravě a u Drážďan.
Antonov hned druhý den odmítl: „...Sovětské velení už udělalo nezbytné přeskupení vojsk a připravilo všechno k zahájení těchto operací... Aby se předešlo možnému promíchání vojsk, žádá sovětské velení generála Eisenhowera, aby nepostupoval se spojeneckými vojsky v Československu dál na východ od původně stanovené linie...“
To znělo logicky. Vždyť už nejednou se stalo, že ruští stíhači zaútočili na americké stroje, které se dostaly příliš daleko na východ. A v Jugoslávii naopak Američané bombardovali sovětskou kolonu. Takové nepříjemné omyly by se mohly přihodit i v Československu.
Ve skutečnosti však náčelník štábu Rudé armády lhal – jeho vojska se nezačala k útoku na Prahu ani připravovat. Ostravská operace, jejímž konečným cílem měla být metropole nad Vltavou, selhala. Nevyšel ani útok u Olomouce, který měl stejný úkol. Němci se pořád ještě silně bránili.
Mezitím v pátek 4. května v 19,30 hodin telefonoval Bradley Pattonovi, který měl svůj štáb v Regensburgu (Řezně): Právě volal Ike. Máš zelenou na Československo, Georgi. Kdy můžeš vyrazit?
Hned zítra ráno... Bradley se trochu zarazil, ale pak si uvědomil, že okamžité výpady patří k Pattonově stylu. Ostatně přechody do Československa už drželo pět jeho divizí.
Když položil velitel 3. armády telefon, obrátil se ke svým důstojníkům: Naším cílem by mohla být Praha... To dokáže, má pod sebou největší armádu, jaké kdy velel – 540 tisíc mužů.
Domažlická odbojová organizace Niva, která patřila k Radě tří, navázala 21. dubna spojení s americkou armádou za starou státní hranicí. Spojky informovaly Američany o německých postaveních a pomáhaly jim hledat nejvhodnější cesty.
Za ranního deště a sněžení začali Američané přecházet průsmyky do Čech. Do chodské metropole vjely tanky s bílou hvězdou v sobotu 5. května v poledne.
Dobrý Bože! – vykřikl nadšeně Beneš, když uslyšel v Košicích zprávy BBC o postupu americké armády. A volal na svou ženu: Haničko! Američané právě vstoupili do Československa! Patton překročil hranice!... Cítil v tom naději, že americká armáda dojde do Prahy dřív než Rusové.
Avšak pluky, které postupovaly v severozápadních a jihozápadních Čechách, místy narážely na poněkud silnější odpor, než bylo obvyklé v poslední době. Naštěstí se většina Němců Američanům radostně vzdávala, protože se bála Rusů.
Ještě v sobotu 5. května převeleli od 1. armády k Pattonovi 5. sbor generálmajora Clarence R. Huebnera. Huebner právě večeřel na tankové střelnici v Grafenwöhru v jihovýchodním Německu, když mu to přišel povědět náčelník štábu.
Teď mám dvanáct hodin na to, než dostanu od nového velitele rozkaz – uvažoval generál před svým štábem.
Ale ještě mu nevychladla polévka, když se ozval Patton. Po několika vojáckých větách mu řekl: Chci, abyste ráno zaútočil na Plzeň.
Huebner souhlasil. Když se vrátil ke svému štábu, zavtipkoval: Pánové, tentokrát jsem se zmýlil. Místo dvanácti hodin to bylo pouhých dvanáct minut. Za svítání vyrážíme na Plzeň...
Zatímco v Evropě byla ještě hluboká noc, v sobotu 5. května změnili své názory vedoucí pracovníci amerického ministerstva zahraničních věcí. Poslali do Bílého domu naléhavé doporučení, aby americká vojska postoupila až k Vltavě. Tím by se totiž vytvořily výhodnější podmínky pro jednání s Moskvou o Československu. Ministerstvo bylo rozhořčeno jednáním Sovětů, kteří zabránili západním diplomatům, aby doprovázeli novou československou vládu při její cestě z Moskvy na osvobozená území. Ale prezident Truman, který stále ještě neuměl vládnout, nenašel čas, aby se takovou drobností zabýval.
Když se v sobotu k večeru Patton dovídá o bojích v Praze, volá Bradleyho: Brede, já teď s tebou ztratím spojení a hlášení o postavení svých jednotek ti podám zítra z telefonní budky na Václavském náměstí...
Bradley nesouhlasí: O tom musí rozhodnout vrchní velitel – Ike.

NEZAPOMENUTELNÉ DVĚ HODINY



Za kopcem, kde kdysi býval židovský hřbitov, už začínala Říše. Okrajování sudetského území v osmatřicátém roce se zastavilo dva kilometry od mého rodiště, městečka Janovice nad Úhlavou na Klatovsku. Stará československo-německá hranice byla vzdálena vzdušnou čarou šestnáct kilometrů.
Když končila válka, bylo mně devět let. Třebaže si na mnohé ještě vzpomínám, nejspolehlivějším svědkem tehdejších událostí zůstal Kalendář Vincentina 1945, do něhož všechno zaznamenávala jasným písmem oblíbenou inkoustovou tužkou moje babička, otcova matka.
„Ve čtvrtek 3. 5. bylo celý den strašné dunění děl, pancéřů, bylo vidět večer i ve dne, jak náboje dopadají a zapalují, na Bystřici a v Nýrsku hořelo. Okna i dveře, ba i země se třásly, čekali jsme, že v pátek ráno se to přiblíží k nám. Po probdělé noci jsme byli jako otrávení, zatím ráno ticho, v poledne ticho. Kolem čtyř hodin se zdejší posádka, která se sem v noci na pátek nastěhovala, do stodol, do bytů a zůstala i venku, začala připravovat na odjezd. Každý hádal, co se děje. Celá divize zatím jela k Nýrsku ke kapitulaci. Bylo to strašné, co toho bylo – tanků, aut a všeho možného, celou noc jezdily.“
Velitel pancéřové divize, která měla štáb v Chudenicích, usoudil, že nemá smysl se dál bránit. Jeho příkladu následovali příslušníci SS a domobrany volkssturmu, kteří dosud tvrdě bojovali o Nýrsko a Pajrek. Kdyby tenhle velící důstojník neodjel s bílým praporem k Američanům, asi bychom špatně dopadli.
Ráno byla palebná postavení, která Němci před několika dny vybudovali na naší straně Úhlavy, prázdná. Všichni jsme si oddechli. Snad ten kryt s betonovým stropem, který nechal otec před několika měsíci zřídit jako prodloužení sklepa ve stodole, nebudeme potřebovat. A protože začalo hřát slunce, maminka s babičkou došívaly vzadu na dvoře československou vlajku.
„V sobotu už byl klid, jen tu a tam něco přejelo. Říkalo se, že až k Plzni všichni Němci kapitulovali. V poledne se mluvilo o tom, že od Klatov táhnou pěší Němci a že prý drancují. Zase nové rozčilení, strach. Oni zatím táhli nahoru, v cihelně (na okraji Janovic – poznámka autora) dva z nich strhli a roztrhali vyvěšený prapor ČSR. Pak je pronásledovali, nevím, co s nimi udělali, ale šli za nimi až k Američanům.
Praha od poledne volala o pomoc proti Němcům. Bylo to až k pláči, stále zoufalé volání, ale na pomoc od nás není pomyšlení. Kolem druhé hodiny se začalo říkat, že už je Československá republika, vyvěšovaly se prapory.
Když už jsme byli po večeři, začali volat zvenku, že jedou americké pancéře. Honem jsme chytli boty a kabáty a už jsme byli na náměstí...“
Stálo tam několik obrněnců a džípů – malá průzkumná hlídka. Přijeli nikoliv od Nýrska, kde jsme americkou armádu tušili, nýbrž od Domažlic. Němci nikde. V místní sokolovně a ve mlýně u Špirků se schovávali a uzdravovali britští, francouzští a sovětští zajatci. Američané naložili Brity a Francouze a po dvou hodinách odjeli.
„Dnes 6. 5. jsem šla do kostela jako jinou neděli. Bylo to vše dojemné. Okolo 10. hodiny jsem se svlékla, chci topit a najednou začínají křičet, že jedou Američané...“
V době, kdy byla moje babička na mši, připochodoval od Nýrska pěší oddíl americké armády. Na to se velmi dobře pamatuji, protože my kluci jsme ze všeho nejvíc obdivovali vojáka s vysílačkou, který šel vedle velitele. Čety s namířenými puškami a samopaly se rozběhly do jednotlivých ulic, aby hledaly Němce. Ale pan Šot, řidič místního doktora, který se ve světě naučil anglicky, veliteli vysvětlil, že tady už žádní němečtí vojáci nejsou. Americký důstojník to oznámil rádiem do Nýrska, znovu sešikoval svůj oddíl a vyrazil na Klatovy. Janovice byla první česká obec, do které tato část americké armády dorazila.
Asi za hodinu začala naší ulicí projíždět nepřehledná kolona. „Aut a pancéřů bylo k nespočítání, celé dvě hodiny táhly kolem,“ psala babička. „To bylo slávy! Lidé jim nabízeli jídlo, jablka, víno, vlajky a květiny, hudba hrála a všichni mávali. Někteří se také zastavili. Evičce (moje tříletá sestra – poznámka autora) jeden Američan podal oknem ruku a pohladil ji, snad vzpomínal na ty svoje doma za mořem.“
Bratr a já jsme Američanům házeli do džípů jablka a oni nám na oplátku podlouhlé táfličky čokolády a žvýkačky. Trvalo chvilku, než jsme přišli na to, že ten tenký nasládlý plátek se žvýká.
„Jenom ta Praha nám dělá starosti,“ uzavřela babička nedělní zápis.
Ve stejných chvílích vstupovali Američané od jihu do Plzně. V 8.15 vjely na náměstí tanky 16. obrněné divize Huebnerova sboru. Vítaly je zástupy nadšených Plzeňanů, kteří stejně jako včera Pražané obsadili větší část města. Němci tehdy ustoupili a začali vyjednávat, ale jenom proto, aby uspořádali své ozbrojené síly a vzápětí se pomstili.
Okolo deváté spustili palbu na americké pancéře a jásající davy z věže kostela svatého Bartoloměje a potom i z dalších míst. Civilisté se schovali a Američané začali systematicky likvidovat hnízda ostřelovačů. Celkem zajali tři tisíce německých vojáků a na letišti ukořistili sedmdesát letadel.
Odpoledne dorazily do Plzně rovněž špičky 2. a 97. pěší divize, které přijely od západu. V neděli večer je západočeská metropole bez Němců.
Průzkumná kolona 9. pěšího pluku postupuje dál. Projíždí Rokycany... V jednu hodinu odpoledne naráží mezi Mýtem a Olešnou na oddíl esesáků. Ve 20.30 se zastavuje v Berouně. Do Prahy jí zbývá třicet kilometrů. Rozkaz k dalšímu postupu však nepřichází. Nejbližší sovětská vojska, vyčerpaná boji, stojí u Drážďan, sto šedesát kilometrů od Prahy.
Na jihu zůstávají americké oddíly v Písku, hlídky zajíždějí až do Mirotic. Další pravidelné jednotky obsazují Sušici, Strakonice, průzkumníci zajíždějí až do Příbrami.

Knihu si můžete objednat na adrese www.albatros.cz
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks