Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

20.05.2015 Nepovinná četba: Sedm let v gulagu

Četl jsem různé vzpomínky na koncentráky – německé, československé komunistické i na sovětský gulag. Vždycky mě šokovaly. Stejné pocity jsem měl při čtení memoárů Františka Poláka SEDM LET V GULAGU – Vzpomínky pražského advokáta na sovětské pracovní tábory.
Polák byl za první světové války legionář, po ní komunista, který opěvoval Sovětský svaz, na počátku německé okupace přešel do Polska, kde se přihlásil do vojenského legionu. Nelíbilo se mu, že tam měli velké slovo komunističtí funkcionáři, a protože o tom nahlas mluvil, jakmile československé vojáky zajala Rudá armáda, zatkla ho tajná policie NKVD. Nejdřív putoval do moskevského vězení Lubjanka a potom do tábora na Sibiř, kde musel tvrdě pracovat. Odtamtud ho po víc než roce vysvobodila možnost vstoupit do čs. armády v Buzuluku. Avšak opět tam štábní kapitán Polák nezapadl, protože mu vadila činnost komunistů. Velitel praporu Ludvík Svoboda se podvolil přání NKVD a nechal ho vyřadit z armády, byť šéf čs. vojenské mise plukovník Heliodor Píka nesouhlasil. Nemohl však nic dělat, v Buzuluku vládl Svoboda a tajná policie. Navíc se o tom dodatečně rozhodovalo v Londýně. Exilový prezident Edvard Beneš v zájmu „dobrých vztahů“ s Moskvou vyhození Poláka posvětil.
O Svobodově zbabělosti vůči Sovětům jsem slyšel a četl mnohokrát. Nevím, nakolik to způsoboval jeho strach o život. Rozhodně ho to poznamenalo na celý život – a republiku taky. Chování Beneše mně překvapilo, netušil jsem, že už v roce 1942 dokázal kvůli „vyšším cílům“ obětovat člověka. I to je bohužel tragédie člověka, který neunesl svůj úděl, procitl teprve na sklonku života.
Život v gulagu popsali mnozí autoři. Polákovo líčení se od nich neodlišuje. Lidé tam přežívali mnohem hůř, než v německých koncentrácích, neplatily žádné domluvy mezi vězni, neexistovala přátelství, neplatily normy lidského chování – veškeré jednání bylo zaměřeno na to, aby člověk přežil bez ohledu na ostatní.
Poláka propustili začátkem roku 1948, po skončení doby trestu. Domů ho nechtěli pustit, měl žít v SSSR. Ale cestou do Běloruska, kde měl bydlet, se v Moskvě uchýlil na čs. velvyslanectví, které mu zařídilo repatriaci. Do republiky se vrátil krátce po únorovém puči našich komunistů, a proto také na konci léta uprchl do západního Německa.
Většinu života strávil ve Spojených státech, kde psal a vydával svědectví o sovětských koncentrácích. Ovšem nejdůležitější bylo jeho vystoupení v zimě 1950–1951 v Paříži při soudním procesu, který obnažoval gulag. Hovořila tam řada bývalých vězňů tohoto sovětského systému, kteří protestovali proti nactiutrhačskému článku jednoho mladého stalinisty v komunistickém deníku. Soud byl přelomem – ukázal v plné šíři falešnost a krutost sovětského režimu.
Polákovy vzpomínky edičně zpracovali Adam Hradílek a Zdeněk Vališ. Vydal Ústav pro studium totalitních režimů. Shledávání rukopisu a informací o autorovi bylo náročné, editorům patří velký dík za to, že se jim to podařilo.
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks