Karel Pacner

novinář, který píše i knihy, nyní na odpočinku

hlavní články

08.09.2012 Pomohli Němci sovětské kosmonautice?

Seriál OPOŽDĚNÉ ODTAJŇOVÁNÍ


„Jak vám pomohli zajatí němečtí inženýři při vývoji raket?“ chtěl jsem v polovině šedesátých let vědět od akademika Anatolije Blagonravova. Blagonravov byl prezidentem Dělostřelecké akademie a občas se vyjadřoval k sovětské kosmonautice. Jeho odpověď mne zklamala: „Žádné vedoucí specialisty jsme nezajali, a proto jsme od nich nemohli ani žádný velký užitek očekávat.“
Představa, že němečtí raketoví inženýři pomohli Sovětům k vypuštění první družice v říjnu 1957 a ke startu Jurije Gagarina v dubnu 1961, dlouho přetrvávala. K Američanům přešel šéf německého raketového výzkumu dr. Wernher von Braun, zatímco menší skupina Němců vedená Helmuthem Gröttrupem pracovala několik let v Sovětském svazu.

Nucený noční odvoz


Britové otestovali bojovou raketu V-2/A-1 starty v říjnu 1945 v Cuxhavenu na pobřeží Severního moře. Před tím ničili Němci touto střelou západoevropská města. Sovětští inženýři si to chtěli na německém území ověřit také. Avšak kremelský diktátor Josef Stalin jim tyto experimenty zakázal: „Pokusy budete dělat doma! A zajaté německé specialisty vezměte s sebou!“
Bylo jasné, že Němcům se do Ruska nebude chtít. Sovětská tajná služba proto vymyslela fintu. Večer 21. října 1946 uspořádali Rusové v Bleicherodu, kde měli výzkumné středisko, obrovskou pijatiku. Do půlnoci Němce opili a potom je rozvezli domů. Avšak uprostřed noci je probudili sovětští vojáci: „Sbalte si všechny své věci, stěhujete se do Sovětského svazu.“ Protestovali marně. Vojáci odnesli na nákladní auta veškerý nábytek, peřiny, nádobí a další věci, potom je i s jejich majiteli naložili do připravených vlaků. Jedna rodina odmítala odjet, protože má miminko, které krmí mlékem od vlastní krávy, a Rusové tedy přistavili vagon i pro krávu.
Vítězové odvezli 152 raketových odborníků, s jejich rodinami dohromady 495 lidí. Postupně došlo i na přírodovědce, konstruktéry letecké a optické techniky i další. Celkem na 2000 lidí.

Jenom odborníci menšího významu


První sovětští raketoví inženýři šli v patách útočících pluků Rudé armády do míst, kde se tyto střely vyvíjely a vyráběly. Sovětští generálové však byli rozčarováni. Většinu středisek sice obsadily jejich armády, jenže hlavní odborníci zmizeli na Západ a po sobě zanechali trosky.
Tajné služby NKVD, GRU a Směrš věděly, že nejdůležitějším člověkem je Wernher von Braun, ale ten utekl k Američanům. Pobýval ve zvláštním oddělení zajateckého tábora v Mannheimu. Sovětům se podařilo získat zajatce, kteří pracovali v kuchyni, a přes ně koncem léta 1945 von Braunovi vzkazovali: „Přejděte k nám, zajistíme vám spolehlivou cestu a potom všechno, co si budete přát.“ Neměli úspěch, rovněž pokus o jeho únos selhal.
Němečtí specialisté nižšího kalibru živořili doma – na východě i na západě. Sověti je lákali k sobě na vysoké platy. V poválečném Německu byl hlad a bída, mnoho domů pobořených. Zpočátku získali na 150 místních zaměstnanců.
Hlavním centrem sovětského výzkumu V-2 se stal Nordhausen. Práce vedl podplukovník inženýr Boris Čertok. Aby Sověti mohli práce Němců lépe organizovat, zřídili pro ně už v červenci v Bleicherodu zvláštní instituci, kterou nazvali Zentralwerke. Později mu dali krycí název Nordhausen.
V polovině září přilákal Čertok Helmuta Gröttrupa, který žil v americké okupační zóně. Elektroinženýr Gröttrup byl zástupcem vedoucího telemetrického úseku v raketovém středisku Peenemünde na poloostrově Usedom. Měl blízko k von Braunovi, ale nedávno se s ním nepohodl. Čertok mu nabídl 5000 marek měsíčně, vilu a veškeré zaopatření.
Gröttrup znal von Braunovy dlouhodobé plány včetně cest do vesmíru. Proto dostal za úkol: „Napište nám podrobnou historii raket A-4/V-2!“ Z toho si pak chtěli Rusové odvodit, s jakými obtížemi se němečtí konstruktéři potýkali a jak se s nimi vyrovnávali.
Ve své okupační zóně nakonec zaměstnávali Sověti na pracích souvisejících s V-2 okolo 5000 místních dělníků a techniků.

Informace získané po špetkách


Začátkem září dostali sovětští specialisté posilu z Moskvy – Koroljova, Gluška a dvacet dalších odborníků. Podplukovník inženýr Sergej Koroljov měl objasnit konstrukci a činnost V-2. Podplukovník inženýr Valentin Gluško se v Lehestenu pustil do koumání motoru této rakety. Postupem doby přijely další dvě stovky inženýrů, kteří trochu rozuměli raketám.
Původně si Rusové mysleli, že zůstanou v Německu několik měsíců. Netušili, že němečtí vědci a inženýři došli při výzkumu a vývoji některých nových zbraní velice daleko. Němci je nechtěli přenechat Rusům, a proto téměř všechno, co nestačili odvézt s sebou k Američanům, zničili. Sovětům tedy nezbylo, než informace pracně sbírat po špetkách.
Zpočátku vytvořili 40 „trofejních rot“, které pátraly po troskách raket i jejich dokumentaci. V září se tyto útvary rozrostly na 48 „trofejních brigád“ – 23 jich působilo v Německu, 7 v Polsku a 6 v Československu. Skupina vedená majorem inženýrem Vasilijem Mišinem objevila na Moravě železniční vagon s von Braunovou dokumentací. Tým kapitána inženýra Georgije Petrova putoval od Vídně přes Brno, Prahu k Plzni. Komunisté ze Škody Plzeň mu přivezli na hranice sovětského sektoru u Rokycan nejrůznější materiály o německém raketovém výzkumu. Podplukovník Gluško pročesal severní Čechy a nakrátko zakotvil v Praze. Tyhle exkurze po Československu Rusům umožnila Státní bezpečnost, Obranné vojenské zpravodajství a další komunisty ovládané orgány.
„Z trosek a agregátů, nalezených ve skladech různých firem v Německu, Československu a Polsku, se složitým způsobem podařilo dát dohromady 29 kusů rakety A-4, úplně obnovit konstrukční dokumentaci a instrukce, rovněž tak zkompletovat detaily a agregáty pro sestavení ještě deseti raket v Sovětském svazu,“ uvedli autoři oficiální publikace o historii podniku Eněrgija, který je potomkem 3. oddělení NII-88, které řídil Koroljov.

Jenom kopii V-2!


Třebaže Stalin novým myšlenkám nedůvěřoval, jeho oblíbený ministr válečného průmyslu Dmitrij Ustinov ho přesvědčil, že bojové rakety mají budoucnost. Nebudeme sami experimentovat, nejdřív vyzkoušíme kopii V-2!
V květnu 1946 vydal Kreml výnos o „reaktivním vyzbrojení“. Vznikl Zvláštní výbor pro reaktivní techniku v čele s místopředsedou vlády Georgijem Malenkovem, jeho náměstky byl Ustinov, tajnou policii zastupoval generál Ivan Serov.
Jako hlavní raketové pracoviště určil Ustinov starou dělostřeleckou továrnu na předměstí Moskvy v Kaliningradě-Podlipkách. Založil tam Vědecko-výzkumný ústav číslo 88 (NII-88), šéfkonstruktérem dálkových raket jmenoval Koroljova. Vznikly i další ústavy – pro vývoj raketových motorů, řídicích, navigačních a kontrolních aparatur. Byl to bod obratu v historii sovětské raketové techniky.
V Podlipkách pracovalo 111 německých specialistů, žili v rekreačních domcích. Další přešli do Moninu a Chimek v okolí metropole. Zbytek působil v městečku Ostaškov na ostrově Gorodomlja na jezeře Seliger mezi Moskvou a Leningradem.
Dostávali zvýšené příděly potravin a ostatních potřeb. Třebaže se doklady o jejich vzdělání a kvalifikaci ztratily, přiznali jim akademické a vědecké hodnosti i bez nich. Měli stejně vysoké platy jako jejich sovětští kolegové. Například doktoři věd 6000 rublů měsíčně, další specialisté 5500, sám Gröttrup 4500. Koroljov bral 6000 rublů, hlavní inženýr Jurij Pobědonoscev 5000, zástupci hlavního konstruktéra Čertok 3000 a Mišin 2500.

Vlastní projekty řady G


Do poloviny roku 1947 se v Podlipkách zabývali především zdokonalováním sovětské verze rakety V-2, přejmenované na R-1. Začátkem června vedení ústavu rozhodlo, že už Němce nepotřebuje, a zadalo jim vlastní úkol. Pod Gröttrupovým vedením měli dokončit projekt balistické rakety G-1 o doletu 600 kilometrů, který rozpracovali už v Zentralwerke. Kvůli tomu nemuseli pobývat v Moskvě, mohli se přesunout na ostrov Gorodomlja.
O tento odsun se zasloužil generál NKVD Ivan Serov. Kontrarozvědka totiž zjistila, že Němci při svých cestách do centra Moskvy vyhledávali západní diplomaty. Přitom věděli, že musí žít – stejně jako jejich sovětští kolegové – v podmínkách přísného utajení.
Gröttrup počítal i s dalšími typy – až po G-5, která měla na vzdálenost 8–10 tisíc kilometrů nosit nálož o 3–5 tunách. I když Němci vycházeli z vynikajících myšlenek, které vznikly v Peenemünde, nedokázali je realizovat. Nicméně vyvinuli a vyrobili řadu kvalitních testovacích aparatur pro palubní přístroje, pozemní kontrolní systémy, aerodynamické tunely a další cenná zařízení.
Němci byli od sovětských kolegů důsledně izolováni, aby neměli sebemenší příležitost získat představu o jejich znalostech a zkušenostech.
V dalších měsících se Němci podíleli na úkolech, které neměly s raketami nic společného. Vyvíjeli počítače, lodní motory a podobně. Sověti už je nepotřebují. Postupně je posílali do Německé demokratické republiky. První skupina složená z méně kvalifikovaných odborníků odjela v létě 1951, Gröttrupa repatriovali až po Stalinově smrti mezi posledními v prosinci 1953. Většina přešla na západ.

Z německé V-2 sovětská R-1


První raketovou střelnici založili Sověti v pustinách 100 kilometrů východně od Stalingradu u vesničky Kapustin Jar. V srpnu 1947 ji tam přijeli stavět vojáci. V září už začali zkoušet V-2.
Koroljov nařídil, aby z německé skupiny přivezli kaprála Fritze Fibacha, který řídil střelbu v Cuxhavenu, a specialistu na gyroskopické řídicí systémy Hanse Hocha. Oba překontrolovali dosavadní přípravy. Několik ruských inženýrů je sledovalo krok za krokem – aby si zapamatovali každou podrobnost.
Střelu vypustili poprvé už 17. září 1947. Avšak řídicí systém nefungoval, raketa se odklonila a dopadla 30 kilometrů od cíle. Ovšem letěla!
Ani další pokus se nepodařil. Až 18. října startovala raketa přesně podle plánu – dosáhla výšky 86 kilometrů a dálky 274 kilometrů. Na místě dopadu vytvořila obrovský kráter. Všichni si oddechli. Další zase selhala. Museli přivézt německé specialisty, aby závady objevili.
Dohromady Sověti odzkoušeli za německé asistence do listopadu jedenáct raket. Jenže pořád nebyly spolehlivé. Teprve když je osadili vlastními řídicími systémy a motory, byly úspěšné. Na podzim 1949 z 20 pokusů zklamaly pouze 3 střely. Následující rok vojáci přijali střelu R-1 (v kódu USA SS-1A a v NATO Scanner) do výzbroje.
O tom, co zajatí němečtí odborníci dělali, chyběly ze sovětské strany zprávy. Teprve na mezinárodním astronautickém kongresu v říjnu 1990 v Drážďanech jsme slyšeli první oficiální referát na toto téma – autory byli F. Bork, který uváděl jako svou mateřskou zemi ještě NDR, a Rus G. A. Sadovoj.
Kapalinová raketa V-2/A-4 byla moderním strojem. Pro sovětské i americké odborníky se stala praktickou učebnicí pro vývoj dalších raket.

Helmut Gröttrup (12. 2. 1916 – 5. 7. 1981)


Tento elektroinženýr pracoval za války ve středisku Peenemünde. Odpovídal za rádiové řízení rakety V-2/A-1. Spolu s von Braunem a dalším inženýrem je v březnu 1944 zatklo gestapo. Prý říkali, že nechtějí stavět rakety jako zbraně, nýbrž s nimi počítají jako s nosiči umělých družic. Armádní velitelé, pod něž rakety spadaly, intervenovali u velitele bezpečnosti Heinricha Himmlera. Ministr průmyslu Albert Speer o tom dokonce mluvil s Adolfem Hitlerem. Po několika týdnech zatčené propustili – byli pro válečné úsilí nepostradatelní.
Gröttrup se pohádal s von Braunem, a ten ho zřejmě proto nenapsal na seznam lidí, které nezbytně potřebuje pro práce v USA. Mladý inženýr našel zaměstnání u Rusů, a protože byl funkčně nejvyšším německým specialistou, ti ho brali jako vedoucího. Němci však nedokázali své projekty, na kterých v SSSR pracovali, dotáhnout do konce.
Do Německa se Gröttrup vrátil v listopadu 1953. Ve Spolkové republice ho vyslýchali příslušníci amerických a britských tajných služeb i jejich odborníci. Tvrdil jim, že Rusové mají dost vlastních schopných odborníků.
K raketám se nevrátil. Pracoval na vývoji různých elektronických systémů, získal několik patentů. Zemřel na rakovinu.

Historie rakety V-2


S vývojem bojových raket začal Wernher von Braun ve třicátých letech. V červnu 1942 předvedl zkušební start střely A-4 ministru průmyslu Albertu Speerovi a maršálu Erhardu Milchovi. Měla výšku 14 metrů, průměr 1.65 metru, vážila 13 a na vzdálenost 300 kilometrů mohla dopravit bojovou hlavici vážící přes 700 kilogramů.
S touto raketou, která dostala válečné označení V-2, začali Němci ostřelovat Londýn 8. září 1944. Generál Dwight Eisenhower, který velel spojenecké invazi v červnu v Normandii, poznamenal, že kdyby V-2 nasadili dřív, mohli tuto operaci ohrozit. Celkem bylo vyrobeno na 6000 těchto raket, z toho 3172 odpálili na Anglii a Belgii. Američané odhadli, že její vývoj přišel na 2 miliardy dolarů v cenách roku 1944.

Vyšlo v měsíčníku Tajemství vesmíru, č. 1, 2012
nahoru | zpět

ed2006-2012 © kuks