29.11.2009 Nepovinná četba: JDI PO SKRYTÉ STOPĚ
Memoáry českého exulanta Zdenka Slouky
Nad pamětmi Zdenka Slouky, které vydala Academia pod názvem Jdi po skryté stopě – Lidské kroky politickou krajinou exilu, jsem strávil čtyři večery, mají totiž 800 stran. A byl to zážitek, za který musím poděkovat nejen autorovi, ale i řediteli nakladatelství Jiřímu Padevětovi, že ho k tomu ponoukal a nebál se takovou bichli vydat.
Zdenek Slouka se po válce dostal do brněnské redakce Lidových novin. Po únoru 1948 uprchl i s budoucí manželkou do Rakouska, odtud odplul na těžkou práci do Austrálie. Tam si ho vyzvedli Američané, aby pro jejich tajnou službu dělal v Německu různé analýzy. Nakonec zakotvil v New Yorku v redakci Svobodné Evropy, přičemž vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě. Byl excelentní student, proto mu nabídli, aby na univerzitě zůstal přednášet. Zažil tam bouře skupiny studentských radikálů v osmašedesátém roce, kteří vyrabovali pracovny profesorů a drahé laboratoře – autor to přičítá deziluzi z války ve Vietnamu. Útok na univerzitu byl zástupný cíl, nikde jinde se nemohli tak vyřádit, aby dali najevo svůj nesouhlas s vládou. Jenže to odnesla univerzita – z učitelů politologie brzy odešla polovina jinak, zvláště pak nositelé zvučných jmen. I Slouku už Kolumbia nebavila, nakonec našel azyl na univerzitě v Betlému v Pensylvánii. K návštěvám domova se odvážil ještě za komunistického režimu – doma bruslil tak, aby nikoho neohrozil. Od roku 1990 se vracel stále častěji a na delší dobu. A když si uvědomil, jakou pomoc by jeho stará vlast potřebovala, dal dohromady kupu přátel ze Společnosti pro vědy a umění, což byla organizace exilové inteligence, a ti pořádali rozličná sezení pro domácí kolegy. Dopadlo to tak, že Slouka doma zakotvil natrvalo, nikoli v Brně, nýbrž v Praze, kde cítil, že má blíž k pramenům intelektuálního života.
Tahle kniha je velice otevřeným pohledem jednak na exil a jednak na svět ve druhé polovině 20. století. Odejít za hranice jako intelektuál, který umí tak akorát bušit do psacího stroje, nebyl žádný med. Slouka to se svou manželkou zvládl, aniž se musel ponižovat. Exil pociťovali bolestně, ale statečně to nesli, dokázali si najít své místo. Přitom vždycky zdůrazňovali, že jsou exulanti – nikoli emigranti, kteří odešli na Západ za lepším bydlem. Politikou plný Slouka však nepatřil k politickým bardům, kteří sváděli půtky i v exilu, občas se o nich zmiňuje. Jediného syna vychovával tak, aby věděl, kde jsou jeho kořeny. Třebaže to neměl autor v plánu, zobrazil i část světových dějin, ve kterých žil – a to je samozřejmě dobře.
Zdenka Slouku mám rád a jsem šťasten, že napsal tyhle memoáry. Jenom lituju, že takových vzpomínek není víc. Jednou mi třeba Jan F. Tříska, který byl politologem na Stanfordu, vyprávěl o tom, jak přijímal novou kolegyni Condoleezzu Reeceovou. Bohužel Honza zemřel uprostřed rozepsaných memoárů. Možná i některé další exulanty by měl Padevět přimět, aby zavzpomínali, třeba na magnetofon a pak se z pásků jejich životy přepíší do počítače.